Matka ještě cosi zamumlala pod nosem, ale pak zjevně polevila. Její tón zhrublý vztekem se změnil v chladnou lhostejnost.
„Dobře. Tak běž,“ utrousila nakonec. „Tady máš aspoň nějaké peníze. Ber to jako… svatební dar.“
Svatbu pojali velkoryse. První den slavili v restauraci společně s rodiči a širší rodinou Břetislava Procházky, druhý den se přesunuli na chatu, kde pokračovala oslava s přáteli. Jeho rodiče přijali Kristýnu Mlynářovou překvapivě srdečně. Od prvních chvílí jí dávali najevo, že k nim patří, a brzy ji začali oslovovat jako vlastní dceru.
„Jestli chceš, říkej nám maminko a tatínku. A když se na to nebudeš cítit, klidně nám říkej jménem – Marcelo Jelínková a Ladislave Šveci,“ navrhli jí ještě před svatbou.
Kristýna se tehdy usmála. „Bude mi chvíli trvat, než si zvyknu, že mám zase tátu,“ přiznala otevřeně.
„To je úplně v pořádku,“ mávla rukou Marcela Jelínková. „Říkej nám tak, jak to budeš cítit.“ Byla to žena přátelská, otevřená a vřelá, a Kristýna k ní rychle našla cestu.
Po svatbě se nastěhovali k Břetislavovým rodičům. Byt byl prostorný a kupodivu fungovaly i dvě hospodyně v jedné kuchyni bez sebemenších třenic. Mladí chodili do práce, spořili na vlastní bydlení a občas si šeptem povídali o dětech, které by jednou chtěli.
S babičkou Ludmilou Bednářovou byla Kristýna v neustálém kontaktu. Často si volaly a každé dva týdny jí Kristýna psala dlouhé dopisy. Papír byl pro ni místem, kde si dovolila svěřit i ty nejhlubší myšlenky. Jenže poslední odpovědi od babičky ji trochu znepokojovaly – písmo bylo roztřesené, místy sotva čitelné.
„Kristýnko, pojedu do lázní,“ oznámila jí jednou babička po telefonu. „Bude tam slabý signál, ale až se vrátím, ozvu se.“
„Dobře, babi. A jak dlouho tam budeš? Dva, tři týdny?“
„Jen dva, dneska už dávají krátké pobyty,“ zasmála se.
„A kdy odjíždíš?“ vyzvídala Kristýna.
„Tak za týden.“
„Tak to se ještě uvidíme! Chtěli jsme s Břetislavem přijet pozítří. Vezmeš nás?“
„Samozřejmě. Udělám své pověstné palačinky.“
„A taky koláče?“
„I koláče! Jaké má Břetislav nejradši?“
„Jakékoliv – hlavně hodně!“ smála se Kristýna.
„Tak přijeďte co nejdřív,“ loučila se babička Ludmila.
Jenže k setkání už nedošlo. Když Kristýna s Břetislavem dorazili k domu, stála před ním sanitka. U vchodu postávala sousedka se zarudlýma očima.
„Kristýnko… ahoj,“ vypravila ze sebe. „Jak ses to dozvěděla?“
„Co se stalo?“ zalapala Kristýna po dechu.
„Tvoje babička… ráno se jí udělalo zle. Volali záchranku, pak ještě jednu. Nestihli to… Prý to byl věk,“ rozplakala se žena.
V bytě byl cítit pach léků. Na stole stál hrnec s těstem, které už začínalo kysnout. Vedle ležela mísa s náplní přikrytá utěrkou. Babička čekala. Chybělo jen pár hodin. Kristýna se snažila dovolat matce Evě Mlynářové, ale číslo bylo nedostupné. Vendula Vacková se také neozvala. Na poslední cestě Ludmilu Bednářovou doprovázeli jen Kristýna s Břetislavem, sousedé a pár babiččiných přátel.
Domů se vraceli vyčerpaní a prázdní. Kristýna si myslela, že horší už to být nemůže. Mýlila se.
„Zlatíčko, hlavně se nelekej,“ oslovila ji Marcela Jelínková třesoucím se hlasem a podala jí obálku. „Dnes ráno to přišlo poštou.“
„Co to je?“ zeptala se Kristýna bezbarvě.
„Dopis… od babičky.“
„Od babičky?“ vydechla.
„Poslala ho den předtím, než… asi něco tušila.“
Uvnitř byla kopie závěti a list popsaný pevným, klidným rukopisem. Zjevně byl napsán už dávno, jen ho babička z nějakého důvodu neodeslala. Kristýna četla, pak si sedla a dlouho hleděla před sebe. To, co se dozvěděla, jí hlava odmítala pobrat.
Přistoupil k ní Břetislav. „Ty jsi to věděl?“
„Ano,“ přikývl tiše. „Řekla mi to. Pamatuješ, jak jsme si s ní volali přes video?“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Chtěla klid v rodině. Slíbila mi, že ti to povím až… až tu nebude. Pokud to nestihne sama.“
Kristýna si otřela oči. „Takže vlastně nikoho nemám…“
„A my?“ zeptal se jemně.
Usmála se skrz slzy. „Vy ano. A to je to nejdůležitější.“
Brzy poté navštívila notáře kvůli dědictví. V závěti stála bytová jednotka, chata, bankovní účet i seznam věcí, které pro babičku měly zvláštní hodnotu, včetně šperků. Jedinou dědičkou byla Kristýna.
Pustila se do úklidu v babiččině bytě – vlastně už téměř svém. Právě když třídila staré skříně, zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Eva Mlynářová, Vendula Vacková, Růžena Procházková a za nimi několik cizích lidí.
„Tak co, vítáš příbuzenstvo?“ prohodila matka s falešným úsměvem.
„Dobrý den, mami, babi Růženo, Vendulo,“ pozdravila Kristýna a tázavě pohlédla na ostatní.
„Tohle je strýc Mojmír Planý a teta Daniela Blažková,“ spustila Eva. „A jejich děti – Dalibor Brňák, Viktorie Petříčková a Natálie Červená. Tvoji bratranci a sestřenice.“
„Kristýnko, ty jsi ale vyrostla!“ vykřikla Natálie Červená a bez váhání ji objala. „Pamatuješ, jak jsme spolu…“
„Ne, nepamatuju,“ přerušila ji Kristýna klidně. „Viděly jsme se jen jednou…“