„Jen jednou. Venku na ulici. Takže kromě jména si opravdu nic nevybavuju,“ ukončila Kristýna rozhovor chladně.
„Ale jak to?“ nedala se Natálie Červená a pořád se k ní tiskla.
Kristýna se nadechla a obrátila se přímo na matku. „Tak jinak. Co vás sem vlastně přivedlo?“
„No přece abychom tě podpořili,“ odpověděla Eva Mlynářová nezvykle jemným hlasem a dokonce se pokusila dceru obejmout.
Kristýna však ustoupila stranou. „A v čem konkrétně?“
„Vždyť babička přece…“
„Babička zemřela před šesti týdny,“ přerušila ji Kristýna s trpkým úsměvem. „Proč jste si na podporu vzpomněli až teď?“
„Prosím tě, nehroť to,“ plácla sebou do křesla Vendula Vacková.
„Prosím?“ zvedla Kristýna obočí. „Teď jsme si sestry?“
Vendula se ušklíbla. „O tom bych se klidně hádala.“
Eva se na dceru podívala, zakroutila hlavou a bez obalu spustila: „Dobře, nebudeme si nic nalhávat. Marcela Jelínková po sobě nechala majetek. A ty se ho musíš vzdát ve prospěch Venduly.“
„Musím?“ zopakovala Kristýna pomalu. „A z jakého důvodu?“
„Máš manžela. Něco si pořídíte sami. Vendulka nemá nic, ona to potřebuje víc,“ pronesla matka tónem, jako by šlo o samozřejmost.
„Takže byt mám prostě přepsat na ni?“
„Ano.“
„A vy ostatní jste tady proč?“ rozhlédla se Kristýna po přítomných.
„Bylo by fér je také odměnit. Navrhuju, aby dostali peníze z účtů.“
„Odměnit? Za co přesně?“
„Z vděčnosti.“
„Za jakou vděčnost?!“ zvýšila Kristýna hlas. „Za to, že se mnou celý život nemluvili? Že se mi vyhýbali? Vendulu jste zvali, mě ne. Jí chodily dárky, mně ani obyčejná čokoláda!“
„Kristýno! Jsi nevděčná, zlá a závistivá, úplně po své matce!“ zasyčela Daniela Blažková.
Kristýna se rozesmála. „Tak vy se jí pořád ještě mstíte?“
Dopis od babičky obrátil Kristýnin život naruby. Zjistila z něj, že do jejího otce, mladého a pohledného muže, byla zamilovaná Růžena Procházková – žena, kterou Kristýna dlouhá léta považovala za vlastní matku. Jenže srdce jejího otce patřilo Evě Mlynářové. Vzali se a narodila se Kristýna. Růžena se s tím nikdy nesmířila a z hořkosti a závisti si o rok později pořídila Vendulu s kýmkoli, kdo byl po ruce.
„Eva byla nemocná, vážně nemocná. Byly ti tři roky, když jsi o ni přišla,“ psala Marcela Jelínková. „Růžena se okamžitě přilepila na tvého otce. Její rodina ho neměla ráda – jedni ho vinili ze smrti Evy, druzí z toho, že si Růžena vzala muže s dítětem.“
Babička psala, že mezi Kristýnou a Vendulou nikdy nedělala rozdíly, ale Růženina rodina Kristýnu nikdy nepřijala.
„Po smrti tvého otce Růžena navrhla, že si tě vezme k sobě. Nebo že jí budu posílat peníze. Posílala jsem každý měsíc. Pak mi oznámila, že prodává byt a že z něj nic nedostaneš. Proto chci, aby všechno, co mám, připadlo tobě. Vendule pomůže její matka, o tom nepochybuju.“
Marcela se rozepsala i o tom, jak rodina nutila Evu vzdát se dítěte, jak se hádali s otcem Kristýny a označovali ho za zrádce, jak jí vyčítali, že vychovala špatného syna.
„Vnučko, mám pocit, že jednoho dne se na tebe všichni sesypou jako supi. Všechno jsem řekla tvému Břetislavovi. On tě ochrání. Je to dobrý muž,“ zakončila dopis.
„Proč jsou u nás otevřené dveře?“ ozval se v předsíni Břetislav Procházka. Byt se jeho přítomností jako by zmenšil.
„Břéťo, přijela rodina,“ povzdechla si Kristýna.
„Jaká?“
„Ta, kterou jsem v životě neviděla.“
„Takže tyhle lidi vlastně neznáš?“ zadíval se na ně podezřívavě. „A co když jsou to podvodníci?“
„Těžko říct,“ zívla Kristýna.
„Co chtějí?“
„Abych se vzdala dědictví. A přitom na něj nemají žádné právo.“
„Tak to jsou jasní podvodníci,“ ušklíbl se Břetislav. „Voláme policii?“
„Ne, my už jdeme,“ zvedli se příbuzní naráz.
„Šťastnou cestu,“ zavolal za nimi Břetislav a zavřel dveře.
Kristýna se rozplakala. Tohoto rozhovoru se bála. Nejvíc ji bolelo zjištění, že lidé, kteří jí mohli být blízcí, ji nejen odmítli, ale ještě se ji pokusili okrást.
Břetislav ji hladil po vlasech a byl vděčný, že mohl stát při ní a ochránit svou drobnou ženu.
Babiččin byt Kristýna prodala, stejně tak i chalupu. Společně s Břetislavem si za ty peníze koupili prostorný byt nedaleko rodičů z jeho strany. Ti měli radost – Kristýna pro ně dávno byla vlastní.
Dnes má Kristýna mámu i tátu – tak říká svým tchánům. A brzy se jejich rodina rozroste. Je šťastná, že její děti budou mít ty nejlepší prarodiče.