Neřekla jsem jí to.
„Tady to podepiš.“ Lenka Kolářová ukázala jedním ze svých upravených nehtů na prázdné místo dole na stránce. „A my už tě pak nebudeme obtěžovat.“
Zvedla jsem oči od papíru a podívala se na ni.
Mohlo jí být něco kolem pětatřiceti. Působila sebejistě, uhlazeně, jako žena, která je zvyklá dostat přesně to, pro co si přijde.
Seděla v mé kuchyni tak samozřejmě, jako by na tu židli měla nárok.
Jako bych já dlužila něco jí, ne naopak.
„Proč?“ zeptala jsem se klidně.
„Řeknu ti proč.“ Lenka se na židli narovnala a položila kabelku těsněji k sobě. „Pavel a já chceme založit rodinu. Plánujeme hypotéku, ale chybí nám sto tisíc korun na akontaci. Když se vzdáš výživného, zvládneme si tu částku našetřit za rok a půl. Jenže teď ti musí každý měsíc posílat peníze a kvůli tomu nám nevycházejí propočty.“
Každý měsíc.
Málem jsem se zasmála nahlas.
Za poslední dva roky dorazilo jedenáct plateb z celkových čtyřiadvaceti.
Tohle pro ni znamenalo „každý měsíc“?
Napadlo mě, jestli jí Pavel tvrdí, že platí pravidelně.
Možná jí lhal i o výši částky.
Ale nehádala jsem se.
Zatím ne.
Jen jsem si založila ruce na prsou a nechala ji mluvit dál.
„Ty přece pracuješ,“ pokračovala Lenka.
Bez sebemenšího zaváhání mi začala tykat, jako bychom spolu chodily na kávu a znaly se roky.
„Zvládáš to sama úplně dobře. Dítě má co na sebe, má boty, nic mu nechybí. Tak k čemu ti je výživné? Je to jen formalita.“
Formalita.
Tři tisíce osm set padesát korun — formalita.
Pro ni možná ano.
Pro mě to byl kroužek robotiky, kam Jakub Řezník chodil každé úterý.
Byla to zimní bunda, kterou jsem mu v listopadu koupila, protože z té staré mu už lezly ruce z rukávů.
Byly to tři návštěvy u zubaře, protože dětské zuby nečekají, až se otcům bude hodit zaplatit.
Lenka čekala na mou reakci a dlouhými, špičatými, dokonale nalakovanými vínovými nehty poklepávala o desku stolu.
V jejím světě bylo všechno jednoduché.
Stačí podepsat jeden papír a potíž se vypaří.
„Pavel ví, že jsi tady?“ zeptala jsem se.
Na okamžik se rozhostilo ticho.
Bylo krátké, sotva postřehnutelné, ale mně neuniklo.
Lenka si popotáhla kabelku na klíně a upravila si její ucho.
„Rozhodli jsme se tak společně,“ řekla.
„Jestli to bylo společné rozhodnutí, ať přijde sám,“ odpověděla jsem. „Ať si sedne naproti mně a řekne mi do očí: ‚Můj syn mě nezajímá. Nechci ho živit.‘ Potom se o tom můžeme bavit.“
Lenka přimhouřila oči.
Takovou odpověď zjevně nečekala.
Patrně počítala s unavenou, tichou bývalou manželkou, která se lekne, sklopí hlavu a podepíše cokoli, co jí někdo strčí pod ruku.
Jenže já strach neměla.
A pero jsem do ruky nevzala.
„Ty tomu nerozumíš,“ prohlásila Lenka a její hlas ztvrdl. „Pro něj je to hrozně těžké. Je rozpolcený mezi tebou a námi. Snaží se začít nový život a ty z něj pořád taháš peníze.“
Taháš z něj peníze.
Zastrčila jsem si za ucho pramen vlasů, který mi spadl do tváře, a otočila jsem se ke sporáku.
Zapnula jsem rychlovarnou konvici. Ne proto, že bych měla chuť na čaj. Potřebovala jsem zaměstnat ruce. A hlavně jsem se musela na chvíli odvrátit, aby mi neviděla do obličeje.
Konvice se nejdřív tiše rozechvěla, potom začala hučet a nakonec voda prudce zabublala.
Nalila jsem vroucí vodu do hrnku, vhodila sáček mátového čaje a dívala se, jak se hladina pomalu barví.
Nazelenalá pára stoupala ke stropu a mísila se s těžkou vůní Lenčina parfému.
Čaj chutnal hořce, protože jsem zapomněla přidat cukr.
Pila jsem ho vestoje u okna a na zádech cítila její pohled.
„Já z něj žádné peníze netahám,“ řekla jsem, aniž bych se otočila. „Dostávám částku, kterou určil soud. Ani o korunu víc, ani o korunu míň.“
„Soud, pořád jen soud,“ odfrkla si Lenka. „Lidé jako ty musí všechno hnát přes soudy. Normální lidi se přece umějí domluvit.“
Vrátila jsem se ke stolu a posadila se naproti ní.
Mezi námi stál hrnek, ze kterého ještě stoupala pára.
„Domluvit jsem se pokoušela,“ řekla jsem. „Letos dvakrát. Poprvé jsem mu poslala přesný přehled, kolik dluží a za které měsíce. Zprávu si přečetl a neodpověděl. Podruhé jsem mu navrhla splátkový kalendář — dva tisíce pět set korun měsíčně na umoření dluhu, navíc k běžnému výživnému. Souhlasil. A hned další měsíc neposlal ani korunu.“
Lenka mlčela.
Pak prudce zatahala za zip kabelky, jako by ji náhle začal zlobit.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Když nechceš slyšet rozumné argumenty, zavolám mu. Hned teď. Před tebou. Ať ti to řekne sám.“
Vytáhla telefon a vyhledala jeho číslo.
Já ji beze slova pozorovala.
Potom jsem rychle sklouzla pohledem k polici.
Můj mobil tam pořád stál opřený nastojato a drobné červené světýlko nahrávání bylo sotva viditelné.
Lenka vytočila číslo a zapnula hlasitý odposlech.
Ozvalo se první zazvonění.
Pak druhé.
Pavel Švec to zvedl při třetím.
„Lenko, co je?“
Jeho hlas vyplnil kuchyň — podrážděný, netrpělivý, jako by ho někdo vyrušil u něčeho důležitějšího.
Neslyšela jsem ho déle než půl roku.
Naposledy to bylo ve chvíli, kdy jsem mu volala, abych mu připomněla Jakubovy narozeniny.
Řekl jen: „Dobře,“ a potom se už neozval.
„Jsem u tvojí bývalé ženy,“ oznámila Lenka hlasitě, skoro okázale. „Odmítá to podepsat. Promluv s ní.“
Na druhém konci nastalo ticho.
V pozadí jsem slyšela tlumené mumlání televize.
„Lenko, říkal jsem ti, ať to vyřešíš sama,“ vydechl otráveně. „Už mě tyhle ženské tahanice unavují.“
Ženské tahanice.
Jeho syn.
Jeho výživné.
Jeho dluh.
A on tomu říkal ženské tahanice.
Stála jsem u okna, svírala hrnek oběma rukama a neříkala nic.
Čaj už mezitím vystydl, ale neodložila jsem ho.
Potřebovala jsem se něčeho držet.
„Pavle, ona to nechápe,“ naléhala Lenka a zvýšila hlas. „Vysvětli jí to normálně. Řekni jí, že jste se domluvili.“
„Hele, prostě jí řekni, ať to podepíše,“ ozval se z telefonu. „Mám už dost celé téhle scény. Jestli chce peníze, ať jde pracovat. Já už jsem unavený.“
Nepronesl jediné slovo o Jakubovi.
Ani jedno.