Toho rána působil Madrid nezvykle ponuře, jako by přes něj někdo přetáhl šedý závoj. Přesto jsem v sobě cítila lehkost, která se s počasím vůbec nepotkávala. Jmenuji se Kristýna Tichýová a stála jsem před obrovským zrcadlem v našem hotelovém apartmá, zatímco jsem Patriku Zemanovi pečlivě uhlazovala kravatu. Můj manžel stál klidně, vzpřímeně, a já měla pocit, že ten obraz dokonale vystihuje náš život. Náš luxusní dům v La Moraleja byl pět let tichým svědkem něčeho, co jsem bez váhání nazývala štěstím. Alespoň do toho dne.
„Nechceš, abych ti něco připravila na cestu?“ zeptala jsem se tiše a konečky prstů se dotkla jeho hrudi.
„Valencie není za rohem,“ odpověděl stručně.
Usmál se tím svým typickým způsobem, který dokázal rozptýlit každou mou obavu. Pak se ke mně sklonil a letmo mě políbil na čelo.
„Opravdu ne, lásko. Spěchám. Klient ve Valencii trvá na osobní schůzce ještě dnes večer. Tenhle projekt je klíčový pro moji kariéru. Chci tvému otci dokázat, že obstojím i bez toho, abych se schovával za tvoje příjmení.“
Přikývla jsem a pocítila hrdost. Patrik byl pracovitý manžel… i když pravda byla složitější. Firemní účet, jeho terénní Mitsubishi Montero i drahé obleky pocházely z peněz, které patřily mně – z dividend společnosti, již jsem zdědila a dnes vedla. Nikdy jsem mu to ale nepřipomínala. V manželství přece platí, že co je moje, je i jeho. Nebo ne?
„Dávej na sebe pozor,“ dodala jsem. „Ozvi se, až dorazíš do hotelu.“
Vzápětí už svíral klíče a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud se za ním nezavřely vyřezávané dubové dveře, a v hrudi se mi ozvalo slabé, nepříjemné sevření. Varování, které jsem okamžitě potlačila. Možná jen pocit viny, že budu mít dům pár dní jen pro sebe.
Odpoledne, po sérii porad v kanceláři, se mé myšlenky stočily k Anežce Pavlíčkové, mé nejlepší přítelkyni z univerzitních let. Den předtím mi psala, že skončila v segovijské nemocnici s akutním tyfem. V tom městě byla sama, bez rodiny. Vždycky jsem se snažila jí pomáhat. Domek, ve kterém bydlela, patřil mně a nechávala jsem ji tam žít bez nájmu – čistě ze soucitu.
„Chudák Anežka,“ vydechla jsem. „Musí se cítit strašně osamělá.“
Podívala jsem se na hodinky. Byly dvě odpoledne a program se mi nečekaně uvolnil. Náhle mě napadlo, že bych za ní mohla zajet. Segovia byla přibližně dvě hodiny cesty, pokud se doprava umoudří. Mohla bych jí přivézt její oblíbené cocido a koš plný čerstvého ovoce.
Zavolala jsem řidiči, Romanu Zelenému, ale vzápětí jsem si vzpomněla, že se omlouval kvůli nemoci. Nakonec jsem tedy usedla za volant svého červeného Mercedesu a vyrazila sama. Cestou jsem si představovala Anežčin výraz, až mě uvidí. Dokonce jsem se viděla, jak pak volám Patrikovi a vyprávím mu, jak pozorná jeho žena dokáže být. V duchu jsem už slyšela jeho pochvalu.
Krátce po páté jsem zaparkovala před soukromou, nápadně luxusní nemocnicí v Segovii. Anežka mi psala, že leží ve VIP apartmá, číslo 305.
VIP.
Už to jediné slovo mě přimělo se zarazit a znejistět. Anežka přece nepracovala… a v hlavě se mi začala rodit otázka, která mě doprovázela až ke vchodu.