Podezření mi sice na okamžik projelo hlavou — odkud by Anežka Pavlíčeková vzala peníze na takový pokoj? — ale rychle ho přehlušil můj vrozený optimismus. Třeba měla něco našetřeno. A kdyby ne, na tom přece nesešlo. Zaplatím to klidně sama.
S košíkem plným ovoce jsem se vydala dlouhými chodbami vonícími dezinfekcí. Všechno působilo dokonale čistě, chladně elegantně a nepřiměřeně draze. Podpatky mi klapaly o lesklý mramor a ozvěna mých kroků se nesla tichem. Nebála jsem se. Spíš jsem cítila napjaté očekávání, netrpělivé bušení srdce.
Výtah mě vyvezl do třetího patra. Pokoj číslo 305 jsem našla až na samém konci chodby, trochu stranou, jako by byl schválně ukrytý. Když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že dveře nejsou zavřené — zůstaly pootevřené.
Zvedla jsem ruku, abych zaklepala… a v tom jsem ztuhla.
Ze místnosti se ozýval smích.
A pak mužský hlas. Hřejivý, lehce mazlivý, až bolestně důvěrně známý mi projel tělem jako nůž.
„Otevři pusinku, lásko. Letí malé letadélko…“
Stáhl se mi žaludek. Ten hlas mi ráno líbal čelo. Ten hlas mi sliboval Valencii.
Ne. To přece nemůže být pravda.
S třesoucíma se rukama jsem udělala krok ke škvíře ve dveřích. Zadržela jsem dech a nahlédla dovnitř.
To, co jsem spatřila, mě zasáhlo s brutalitou kladiva.
Anežka seděla na posteli. Ne nemocná, ne zesláblá — naopak. Zářila zdravím, tváře měla růžové a na sobě hedvábné pyžamo místo nemocniční košile. Vedle ní stál on. Klidný, pozorný, s něžností rozdával plátky jablka.
Patrik Zeman.
Můj manžel.
V očích měl ten měkký, oddaný výraz, jaký míval na začátku našeho manželství.
„Moje žena je tak rozmazlená,“ zašeptal Patrik a prstem Anežce setřel drobek z koutku úst.
Moje žena.
Podlaha se mi roztočila pod nohama. Musela jsem se opřít o zeď, abych se nesesunula k zemi.
Pak zazněl Anežčin hlas — sladký, stěžující si, důvěrný. Jedovatě něžný.
„Kdy to řekneš Kristýně Tichýové? Už mě unavuje se schovávat. A… jsem pár týdnů těhotná. Naše dítě si zaslouží uznání.“
Těhotná.
Naše dítě.
Jako by mi blesk rozerval hrudník.
Patrik odložil talíř, vzal Anežku za ruce a políbil jí články prstů, jako by před ním seděla královna.
„Vydrž,“ pronesl tiše. „Kdybych se teď s Kristýnou rozvedl, přišel bych o všechno. Je chytrá — všechno je psané na ni. Auto, hodinky, kapitál projektu… všechno jsou její peníze.“
Zasmál se tlumeně, téměř obdivně, jako by oceňoval mou užitečnost.
„Ale neboj se. Už dva roky jsme potají manželé.“
Anežka našpulila rty.
„Takže zůstaneš jejím parazitem? Říkal jsi, že jsi hrdý.“
Patrik se zasmál klidně, sebejistě.
„Právě proto, že jsem hrdý. Potřebuju ještě víc kapitálu. Už teď přelévají peníze z její firmy ke mně — předražené zakázky, smyšlené projekty. Dej mi čas. Až budeme mít dost na dům a podnikání, odhodím ji jako starou ponožku. Už mě nebaví hrát si na hodného. Ona pořád kontroluje. Ty jsi lepší… ty posloucháš.“
Anežka se tiše zasmála.
„A ten dům v Segovii? Je v bezpečí? Kristýna si na něj nebude dělat nárok?“
„Ten je v klidu,“ odpověděl bez zaváhání. „Ještě není napsaný na mě, ale Kristýna je naivní. Myslí si, že ten dům zeje prázdnotou.“
Jeho hlas zněl pevně a sebejistě — a mně bylo jasné, že to nejhorší teprve přichází.