…řekla jsem klidně, hlasem, který už neměl nic společného s tím, jaký jsem mívala dřív.
„Paní de la Vega? Je všechno v pořádku?“ ozvalo se ve sluchátku.
„Potřebuji vaši pomoc ještě dnes večer. Okamžitě. A naprosto diskrétně.“
„Samozřejmě. Jsem vám plně k dispozici.“
„Za prvé,“ pokračovala jsem bez zaváhání, „okamžitě zablokujte platinovou kartu Patrika Zemana. Za druhé: zmrazte obchodní účet, který má na starosti. Oficiální důvod – náhlý interní audit. A za třetí: informujte právní oddělení, ať připraví celý proces navrácení aktiv.“
Na druhém konci nastalo krátké ticho. Kamil Fiala byl dostatečně zkušený na to, aby se neptal proč.
„Rozumím. Kdy to má proběhnout?“
„Teď hned. Bez prodlení. Chci, aby mu oznámení přišlo přesně ve chvíli, kdy se pokusí něco zaplatit.“
„Zařídím.“
„Ještě jedna věc,“ doplnila jsem po krátké pauze. „Sežeňte nejlepšího zámečníka, jakého máte. A objednejte dva fyzicky zdatné ochrankáře. Zítra ráno vyrážíme do domu v Segovii.“
„Počítejte s tím, paní.“
Ukončila jsem hovor, otočila klíčkem v zapalování a rozjela se. Na okamžik jsem se zahleděla do zpětného zrcátka.
Žena, která se ještě před chvílí hroutila na nemocniční chodbě, byla pryč.
Zůstala jen Kristýna Tichýová. Generální ředitelka. Žena, která konečně pochopila, kolik skutečně stojí slitování.
Telefon se rozvibroval. WhatsApp. Zpráva od Patrika.
„Lásko, dorazil jsem do Valencie. Jsem úplně vyřízený, jdu spát. Pusu. Miluju tě.“
Vyšel ze mě tichý, prázdný smích. Bez radosti. Bez emocí.
Odpověď jsem psala s naprostým klidem, téměř mechanicky.
„Dobře, miláčku. Spi sladce. Ať se ti zdají krásné sny — protože zítra se můžeš probudit do… poněkud nečekané reality. Taky tě miluju.“
Odesláno.
Jakmile obrazovka zhasla, koutky úst se mi zlehka zkřivily v úsměvu, který neměl s něhou nic společného.
Hra oficiálně začala.