Cinkot křišťálu jí ještě pořád vibroval v uších. Lucie Navrátilová seděla nehybně a dívala se na střepy rozsypané po parketách, na temně vínovou kapku, která se utrhla z její rozražené rty a vsákla se do ručně vyšívaného ubrousku. Uvnitř necítila bolest. Zatím ne. Ta měla přijít později, až z těla vyprchá adrenalin. Teď se jí pod žebry rozlévalo něco mnohem podivnějšího — prázdno ostré a čisté jako led. Prázdno, v němž bylo najednou všechno dokonale zřetelné. Takovou jasnost nezažila celých šest let.
Radek Urban stál nad ní. Ztěžka oddechoval, páchl drahým koňakem, propoceným vztekem a uraženou pýchou. Ještě před chvílí měl obličej uhlazený, pečlivě oholený jen do módního strniště, sebejistý a spokojený. Teď mu po tvářích naskákaly rudé skvrny. Sevřel pěst, pak ji povolil, pak znovu sevřel. Tou samou rukou ji právě udeřil do lícní kosti.
„Tak si to sežer, čubko, a ani nepípni. Řekl jsem, že ty peníze převedeš.“
Jeho hlas k ní doléhal tlumeně, jako by mluvil přes silnou vrstvu vaty. Lucie pomalu odtrhla pohled od střepů. Květoslava Králová, její tchyně, seděla na židli rovná jako pravítko. V chladných, vybledlých očích neměla ani leknutí, ani soucit. Jen odporně klidné zadostiučinění, promíchané s podrážděním, že snacha pokazila slavnostní večeři. Jiří Čermák, Radkův obchodní partner, zůstal strnule sedět s pootevřenými ústy. Petra Malířová, jeho doprovod, se mu nalakovanými prsty křečovitě zaklesla do rukávu a táhla ho zpátky. Beze zvuku, jen pohybem rtů, mu šeptala: „Nepleť se do toho. To je jejich rodina.“
Rodina. Lucii se málem vydral z hrdla smích. To slovo znělo v té místnosti skoro obscénně.
Večer přitom začal bez jediné chyby. Přesně tak, jak to měl Radek rád. Dorazil z kanceláře dřív než obvykle, v předsíni ji letmo políbil do spánku a mezi dveřmi prohodil: „Máma přijde za hodinu. Připrav to tu, jak to mám rád.“ Pak zmizel ve sprše.
Lucie připravila všechno. Kachnu s jablky, tři druhy předkrmů, svůj vyhlášený salát, kvůli němuž vstávala už v šest ráno. Když přišli Jiří s Petrou, celý byt dýchal blahobytem, pořádkem a pečlivě vystaveným obrazem dokonalého života. Dvoupatrový apartmán v novém rezidenčním domě, obrovská okna od podlahy ke stropu, lesklé plochy, drahé doplňky, decentní světlo. Každý detail vybrala Lucie sama, s tím bezchybným citem designérky, který jí Radek dovoloval používat jen tady. Mezi těmito stěnami. Na jejich reprezentaci.
První přípitek připadl na „pevné rodinné zázemí“. Radek mluvil uhlazeně a s jistotou, po očku sledoval Jiřího a prohlásil: „Když má chlap doma klid, daří se mu i v byznysu.“ Jiří horlivě přikyvoval. Doufal, že se dostane k podílu v Radkově novém projektu, a tenhle večer měl posloužit právě k tomu, aby si naklonil budoucího silnějšího partnera. Květoslava Králová seděla s výrazem vytesaným z kamene, vidličkou rozebírala kachnu a celým svým postojem dávala najevo, že ji nějaký nablýskaný dojem neoklame. Dobře si pamatovala, odkud Lucie pochází, a starala se o to, aby na to nezapomněla ani ona.
Řeč na peníze přišla nenápadně, téměř mimoděk. Květoslava si začala stěžovat na tlak, na obvodního lékaře, kterého označila za „řezníka v bílém plášti“, a nakonec i na to, že opravdové zázraky se dějí jen na izraelských klinikách. Radek poslouchal a svaly ve tváři mu pomalu tvrdly. Zachytil Luciin pohled právě ve chvíli, kdy nesla dezert. Pak ledabyle, tónem pána domu dávajícího pokyn služebné, utrousil:
„Pošli mámě peníze z našich úspor. Hned. Údaje k platbě ti už poslala.“
Místnost ztichla. Dokonce i Jiří přestal žvýkat. Lucie položila mísu s tiramisu na stůl a narovnala se. Srdce jí prudce kleslo někam do žaludku, přesto její hlas zazněl rovně, téměř klidně.
„Nemůžu. Na tom účtu už žádné peníze nejsou.“
Radek zprvu nepochopil. Usmál se, jako by čekal, že jde o nepovedený vtip. Jenže Lucie se dívala přímo na něj. Jinak než obvykle. V jejích očích nebyla ta známá omluvná měkkost.
„Jak nejsou?“ Jeho hlas náhle ztvrdl. „Kam jsi je dala?“
„Převedla jsem je na operaci pro tátu. Před hodinou. Tři dny jsem se ti to snažila říct, ale nikdy jsi neměl čas. Dnes mu zavedli stenty. Lékař řekl, že šlo o hodiny.“ Na okamžik se nadechla. „Promiň, že jsem si dovolila použít peníze na záchranu života vlastního otce bez tvého povolení.“
Poslední větu už pronesla s náznakem vzdoru. Nedokázala ji zadržet. A právě ten vzdor, vyslovený před cizími lidmi, dopadl do Radkova vzteku jako sirka do rozlitého benzinu. Zrudl. Ne kvůli částce. Těch pětasedmdesát tisíc korun by jeho podnikání nijak neohrozilo. Rozzuřilo ho něco úplně jiného. Řekla mu „ne“ před svědky. Ona, jeho žena, jeho majetek, zpochybnila jeho slovo i autoritu muže, který byl zvyklý rozhodovat za všechny.
„Ty mě chceš zostudit před vlastní matkou? Před lidmi?“ zasyčel a zvedl se od stolu.
Lucie si všimla, jak mu zbělely klouby na ruce, v níž svíral těžký jídelní nůž. Instinktivně ustoupila o krok.
„Radku, promluvíme si v klidu, až hosté odejdou. Jsou to naše rodinné věci,“ řekla tiše, ale pevně.
On už ji však neslyšel. Udělal krok k ní a rozmáchl se. Pohyb byl široký, téměř divadelní, jako by i ten úder patřil k představení pro publikum. Rána dopadla na lícní kost. Horká vlna bolesti jí vystřelila do spánku. Lucie zavrávorala, pokusila se zachytit okraje příborníku, ale neudržela se. Sklenice se s rachotem sesypaly dolů. Jeden střep z křišťálu se ve světle lustru zableskl a dopadl jí do klína. Bezděčně ho sevřela v dlani a ucítila, jak se jí ostrá hrana zařezává do kůže. Krev začala kapat na parkety. A právě tehdy, když sledovala ty tmavé kapky, k ní dolehl jeho řev: „Tak si to sežer, čubko, a ani nepípni!“
Potom nastalo ticho.
Jiří seděl bledý jako stěna. Petra se k němu tiskla s očima rozšířenýma hrůzou. Květoslava Králová jen sevřela rty a pronesla, aniž se na snachu pořádně podívala:
„Do tohohle ho dohnala. Kdo normální rozhazuje peníze bez dovolení hospodáře… Vždyť já synovi říkala, že to jednou dopadne špatně.“
Lucie se pomalu zvedla. Rozbitá ret jí pulzovala, v ústech cítila sůl a kov. Neplakala. Rozevřela zraněnou dlaň, podívala se na zakrvácený kousek křišťálu a opatrně ho položila na kraj stolu. Pak se její oči setkaly s Radkovými.
Nebyl v nich strach. Jen prázdnota. Ta ostrá, zvonivá, naprostá prázdnota. A v ní se jako vzdálený záblesk bouřky objevila myšlenka: Na tenhle okamžik jsem čekala šest let. Děkuju, že jsi to udělal před svědky.
Setřela si krev hřbetem ruky a promluvila tak klidně, až Petře přeběhl mráz po zádech.
„Před třemi dny kardiolog řekl, že pokud tátovi okamžitě nezavedou stenty, zemře. Leží na krajské kardiologii. Třikrát jsem s tebou chtěla mluvit, Radku. V pondělí ráno jsi řekl: ‚Později, mám poradu.‘ V úterý večer jsi odsekl: ‚Tvůj otec byl celý život neschopný, nic se mu nestane.‘ Ve středu ses domů ani nevrátil. Dnes ráno jsem se rozhodla sama. Ano, poslala jsem peníze, které jsem považovala za naše, protože šlo o život. O život tvého tchána, Radku. Vzpomínáš si ještě?“
Radek otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Jiří využil toho krátkého ochromení, prudce vstal, začal cosi mumlat o tom, že se omlouvá, a táhl Petru s sebou. Tentokrát se nebránila. Jen se ještě několikrát ohlédla po Lucii pohledem, v němž se mísil strach s něčím téměř obdivným. Vchodové dveře za nimi zaklaply.
Květoslava Králová demonstrativně odstrčila talíř.
„Ráno odjíždím. V tomhle domě mě urážejí. Synu, doufám, že si tu uděláš pořádek. A odveď mě do pokoje. Z těch nervů mi vypovídají nohy.“
Radek jako by se teprve v tu chvíli probral. Vrhl po Lucii temný pohled, mrštil ubrouskem na stůl a procedil mezi zuby:
„My dva jsme ještě neskončili. Zítra si promluvíme. Teď se musím jít vyvětrat.“
Pak odešel. Prostě zmizel do noci a práskl dveřmi tak prudce, až se zachvěla skla. Tchyně s pevně sevřenými rty odplula do pokoje pro hosty, hedvábný župan za ní tiše šustil. Lucie zůstala sama. Sama ve zpustošeném obývacím pokoji, kde se právě něco nenávratně zlomilo.