Když Klára Bednářová po čtrnácti dnech strávených na dovolené v Turecku konečně odemkla dveře svého bytu, první vjem nebyl obraz, ale pach. Nebyl to ten známý, uklidňující odér domova, na který si člověk zvykne po letech bydlení. Naopak. Do nosu ji udeřila cizí kombinace – levný osvěžovač vzduchu, sladký jasmín a navíc slabý, avšak zřetelný závan neznámého parfému.
Zdeněk Kratochvíl, její manžel, už byl o pár kroků napřed. Táhl kufr do chodby a s reptáním se snažil otevřít balkonové dveře, protože v bytě bylo dusno. Klára se však ani nepohnula. Zůstala stát v předsíni, s klíči v ruce, a v žaludku se jí usadil nepříjemný pocit. Něco bylo špatně. Byt byl sice tichý, ale to ticho působilo zvláštně – jako by v něm doznívala přítomnost někoho cizího.
Pomalu vešla do obýváku. Na první pohled se zdálo, že je vše tam, kde má být, jenže její pozornost se začala zachytávat na drobnostech. Polštáře na gauči ležely jinak, než je před odjezdem srovnala. Váza s umělými květinami na komodě byla pootočená. A na konferenčním stolku chybělo něco podstatného – její oblíbené fotoalbum v kožených deskách, které vždy pečlivě pokládala doprostřed.
Srdce se jí rozbušilo. Zamířila do ložnice a tam přišel první skutečný šok. Dveře vestavěné skříně nebyly dovřené. Klára je prudce otevřela a zůstala stát jako přimražená.
Police a ramínka zely prázdnotou. Černá kožená bunda od známé italské značky byla pryč. Zmizely i její dvě nejlepší šaty – smaragdové, ve kterých zářila na firemním večírku, a vínové pouzdrové, jež dokonale ladily s jejími světlými vlasy. Z horní police chyběly tři páry bot. A její oblíbená semišová kabelka? Také nikde.
V krku se jí stáhl uzel. Přejela rukou po prázdných ramínkách, jako by čekala, že se oblečení zázrakem objeví. Vloupání to být nemohlo – televize visela na svém místě, Zdeňkův notebook ležel nedotčený na stole. Žádný zloděj by nebral jen její oblečení a ignoroval elektroniku.
— Zdeňku, — zavolala, ale její hlas zněl podivně tlumeně. — Okamžitě pojď sem.
Objevil se ve dveřích s lahví vody v ruce, ještě netušící, jak vážná situace je.
— Kde jsou moje věci? — ukázala Klára na prázdná místa ve skříni.
Podíval se tam a ona sledovala, jak se mu mění výraz. Nejdřív překvapení, pak pochopení a nakonec cosi, co se podobalo vině. Oči sklopil stranou.
— No… víš… to máma… — začal nejistě.
Uvnitř Kláry se cosi bolestivě sevřelo.
— Tvoje matka? — zopakovala tiše.
— Volala třetí den po našem odjezdu, — spustil rychle, jako by se snažil nepříjemné téma přeběhnout. — Říkala, že má Aneta Malířová narozeniny a nemá si co obléct. Vždyť ji znáš, moje sestřenice. Máma se ptala, jestli by si nemohla něco půjčit z tvých věcí. Nemohl jsem jí přece říct ne…
— Ty jsi dal klíče od našeho bytu své matce, zatímco jsme byli pryč? — Klára vyslovovala každé slovo pomalu a s chladnou přesností.
— Jen na chvilku! Slíbila, že všechno vrátí přesně tam, kde to bylo! — Zdeněk znervózněl. — Kláro, proč to tak prožíváš? Jsme přece rodina, máme si pomáhat!
Bez dalšího slova se otočila a zamířila do kuchyně. Otevřela horní skříňku nad lednicí, kde měla uložený svůj poklad – sadu japonských nožů z damaškové oceli, dar od kolegů k posledním narozeninám. Skříňka byla prázdná.
— Takže i nože si tvoje matka odnesla? — zeptala se, aniž by se otočila.
Ticho za jejími zády bylo výmluvnější než jakákoli odpověď.
— Říkala, že má doma tupé, a tyhle že jen leží bez využití, — zamumlal Zdeněk. — Prý je příští týden vrátí…
Klára zavřela oči. Představila si Ladislavu Petříčekovou, jak má po celé dva týdny byt jen pro sebe. Jak otevírá skříně, bere do rukou její věci, rozhoduje, co si vezme a co podle ní Klára „nepotřebuje“ nebo čeho má „zbytečně moc“.
— Co ještě si odnesla? — Klářin hlas byl až děsivě klidný.
— Kláro…
— Co dalšího si tvoje matka vzala z mých věcí?
Zdeněk si těžce povzdechl.
— Fotoalbum. To kožené. Jsou tam přece fotky z mého dětství, chtěla je ukázat kamarádce. A pak… ještě tvoje zlaté náušnice s perlami. Říkala, že má Aneta oslavu a že bez šperků nemůže přijít. Slíbila, že je do týdne vrátí…
Náušnice. Ty, které Kláře darovala její zesnulá babička. Jediná hmatatelná vzpomínka, která jí po ní zůstala. Tělem jí projel ledový chlad.
— Do týdne? — zopakovala. — Zdeňku, my už jsme doma. Uplynuly dva dny od doby, kdy je měla podle jejích slov vrátit. Kde jsou moje věci?
Mlčel. A právě v tom mlčení byla odpověď.
Klára ho obešla, vrátila se do obýváku, vytáhla telefon a vytočila číslo své tchyně. Ladislava Petříčeková zvedla hovor po třetím zazvonění, její hlas zněl čile a vesele, jako by se nic nedělo.
— Klárko! Už jste zpátky? Jak jste si odpočinuli?