— Klárko! Už jste zpátky? Jak jste si odpočinuli? — zaznělo z telefonu lehce zpěvavým hlasem, jako by šlo o běžný rodinný hovor.
Klára neztrácela čas zdvořilostmi.
— Ladislavo Petříčková, kde jsou moje věci? — zeptala se přímo, chladně a bez úvodu.
Na druhém konci se na okamžik rozhostilo ticho. Sotva postřehnutelná pauza. Pak se ozval smích, jenže nepůsobil přirozeně, byl křečovitý, jakoby přilepený.
— Jaké věci, prosím tě? O čem to mluvíš?
— Myslím tím svou bundu, šaty, boty, kuchyňské nože. A taky náušnice po babičce. Ty věci, které jste si odnesla z našeho bytu, aniž byste se mě na cokoliv ptala.
Tón hlasu se změnil během vteřiny. Přátelská lehkost zmizela a nahradila ji tvrdost.
— Klárko, nebuď tak vyhrocená. Vždyť jsem rodina, nejsem cizí. Pomohla jsem příbuzným, to se snad v rodině dělá. Nebo jsi začala lakotit? Ty máš plné skříně, a jiní nemají skoro nic.
— Vzala jste moje věci bez svolení, — zopakovala Klára klidně, ale pevně. — To se nazývá krádež.
Ladislava pohrdavě odfrkla.
— Krádež? Prosím tě! Já jsem matka tvého muže. Já mám právo přijít do jeho bytu, kdy se mi zachce! A jestli sis tam nastřádala harampádí za několik výplat, tak to je tvůj problém. Měla by ses naučit žít skromněji a myslet na rodinu, ne jen na sebe!
Klára svírala telefon tak silně, až jí zbělaly klouby.
— Chci všechno zpátky. Úplně všechno. Každý pár bot. A náušnice. Okamžitě.
— Nic vracet nebudu! — hlas se změnil v ostrý křik. — Aneta už to šaty nosila, musí se vyprat! Nože jsem dala sousedce, ty se jí zrovna hodily! A náušnice… — na vteřinu se odmlčela, pak to vychrlila, — ty jsem prodala. Ano, prodala! Aneta měla narozeniny, tak jsem jí musela koupit dárek. Co se na mě tak díváš? Máš přece spoustu jiných cetek! A holka je šťastná, za ty peníze dostala kožich!
Klára se nadechla až napodruhé. Náušnice. Babiččiny náušnice. Pryč. Prodány kvůli kožichu pro vzdálenou příbuznou, kterou viděla sotva párkrát v životě.
— Vy jste prodala památku po mé zesnulé babičce, — pronesla tiše, hlas měla až děsivě vyrovnaný, — abyste koupila kožich někomu, kdo pro mě nic neznamená.
— Pořád jen babička sem, babička tam! — vyjela Ladislava. — Zemřela, budiž jí země lehká, ale život jde dál! Aneta je rodina Zdeňka, a tím pádem i tvoje. Měla bys být ráda, že se o příbuzné starám, a ne tady brečet!
Klára hovor ukončila. Ruce se jí třásly, ale nebyla to slabost. Byl to čistý, ledový vztek.
Pomalu se otočila ke Zdeňkovi. Stál ve dveřích, rozpačitý, se sklopeným pohledem. Vypadal uboze. Jako by čekal, že se teď rozpláče, on ji obejme a všechno se nějak uklidní.
— Ty jsi to věděl, — řekla. — Věděl jsi, že náušnice prodala.
Cukl sebou, jako by ho udeřila.
— Já… řekla mi to až potom… už s tím nešlo nic dělat… bylo hotovo…
— Mohl jsi mi zavolat do Chorvatska. Mohl jsi matce říct, že nemá právo sahat na moje věci. Mohl jsi jí vzít klíče hned při prvním telefonu. Neudělal jsi ani jedno.
— Kláro, pochop mě, je to moje máma, — udělal krok k ní s nataženýma rukama. — Já se s ní nemůžu hádat. Vychovala mě sama, táta odešel. Jsem jí zavázaný. A věci… koupíme nové, máme přece peníze.
— Babiččiny náušnice nové nekoupíš, — odpověděla. — Už nejsou. Chápeš to?
Mlčel. V jeho očích četla lítost nad sebou samým i tichou víru, že se to jako vždy přežene. Že to vyšumí. Protože ona byla vždy ta, která ustoupila. Ta, která mlčela, když se tchyně navážela do její práce, do jejích výdajů, do toho, že „dřív se takhle nežilo“.
— Zavoláš jí, — řekla Klára. — A řekneš, že všechno, co vzala, přiveze zpátky. Co ještě existuje. A peníze za náušnice taky.
— Kláro… ona to neudělá…
— Pak za ní pojedu sama. A podám trestní oznámení za krádež.
Zdeněk zbledl.
— To nemůžeš… to je moje matka! Chceš jí zničit život?
— Chci zpátky své věci. A pokud k tomu vede oficiální oznámení, udělám to. Porušila zákon. Vnikla do cizího bytu a přivlastnila si cizí majetek.
Díval se na ni, jako by ji nepoznával. Jeho tichá, smířlivá žena byla pryč. Stála před ním cizí, tvrdá Klára. Muž, který se celý život vyhýbal volbám, teď nevěděl, kam se otočit.
— Zavolám jí, — zamumlal. — Zkusím to vysvětlit…
Klára se otočila a vyšla na balkon. Potřebovala vzduch. Dívala se na večerní město, na světla v oknech, a bylo jí jasné, že něco se definitivně zlomilo. Ne dnes — ten proces probíhal už dlouho.