Ten zlom byl neodvolatelný. Neodehrál se během jediného večera — zrál pomalu, nenápadně, s každou další návštěvou tchyně, s každým okamžikem, kdy se Zdeněk Kratochvíl postavil po bok matky místo své ženy. S každým jeho uklidňujícím „vždyť jsme rodina“ a shazujícím „nedělej z komára velblouda“. Všechno se to skládalo do jediné trhliny, která se teď otevřela dokořán.
Asi po dvaceti minutách zazvonil domovní zvonek. Klára Bednářová ani na vteřinu nezaváhala — přesně věděla, kdo stojí za dveřmi.
Otevřela. Na prahu stála Ladislava Petříčeková, celá rudá vztekem, s očima planoucíma spravedlivým rozhořčením. Kousek za ní se krčil Zdeněk; bylo zřejmé, že pro matku rychle zajel a přivezl ji sem, aby „udělala jasno“ a vysvětlila snaše, kde je její místo.
— Jak to mluvíš se staršími?! — spustila Ladislava bez pozdravu. — Ty mi budeš vyhrožovat policií? Kdo si vůbec myslíš, že jsi?! V tomhle bytě jsem byla dřív, než ses vůbec narodila! Tapety jsem tu lepila já, podlahy drhla taky já! Bydlí tu můj syn — a ty jsi tu jen na návštěvě, dočasně!
Klára beze slova ustoupila stranou a nechala ji projít dovnitř. Zdeněk se prosmýkl za matkou, provinilý, zmatený, s pohledem člověka, který by byl nejraději kdekoli jinde.
— Kde jsou moje věci? — zeptala se Klára klidně.
— U mě doma! — vyštěkla tchyně. — A jen tak je nedostaneš! Ať si tam leží, vychladneš a pak se uvidí! Zkus chvíli žít bez hadrů, třeba se ti rozsvítí!
— Takže potvrzujete, že je máte a odmítáte je vrátit, — shrnula Klára věcně. — Dobře. Zdeňku, dej mi klíčky od auta.
Zaraženě na ni pohlédl.
— Proč?
— Pojedu k tvojí matce a své věci si vezmu sama.
— To si nedovolíš! — zaječela Ladislava. — To je můj byt! Tam tě nepustím!
— V tom případě je přivezete sem. Hned. Nebo jedu na policii. Dnes. Večerní služba funguje nonstop.
Ladislava zalapala po dechu. Čekala slzy, hysterii, křik — cokoliv, jen ne tenhle chladný, pevný tón. Otočila se k synovi:
— Zdeňku! Ty se budeš jen dívat, jak mi tvoje žena vyhrožuje?!
Zdeněk mlčel. Pohled mu těkal mezi matkou a Klárou. Byl bledý, unavený, zlomený. Přál si jediné — aby to celé nějak zmizelo, aby se to samo urovnalo, aby po něm nikdo nic nechtěl.
— Tak řekni něco! — naléhala Ladislava. — Jsem tvoje matka! Všechno jsem ti obětovala! A tahle… tahle ženská si dovoluje mluvit se mnou takhle?!
— Mami, prosím tě… — zamumlal Zdeněk. — Prostě ty věci vraťme a uklidníme se…
— Cože?! — zadívala se na něj, jako by ji zradil. — Ty stojíš na její straně? Proti vlastní matce?!
— Já nestojím na žádné straně, — povzdechl si a přejel si obličej dlaněmi. — Chci jen, aby tenhle horor skončil.
Klára ho pozorovala. Dospělého muže, který ani po čtyřicítce nedokázal matce říct jasné „ne“. Muže, který se víc bál jejího hněvu než rozpadu manželství. Který se schovával za fráze o klidu místo toho, aby se postavil za svůj domov.
— Dobře, — řekla tiše. — Tak pojedu sama.
Vzala kabelku, mobil a oblékla si bundu.
— Kam jdeš? — polekal se Zdeněk.
— Na policii. Podat oznámení kvůli krádeži.
— Kláro, počkej!
Už ale otevírala dveře. Ladislava se na ni vrhla a chytila ji za rukáv:
— Jak se opovažuješ! Já ti ukážu policii! Já tam půjdu první — napíšu na tebe oznámení za obtěžování! Za urážku staré osoby!
Klára se zastavila, otočila se a náhle se zasmála. Tiše, bez radosti.
— Víte co, paní Petříčková, — podívala se jí přímo do očí. — Klidně pište. Sejdeme se na oddělení. Já popíšu, jak jste se vloupala do mého bytu, odnesla moje věci a prodala rodinný šperk. Vy přidáte historku o urážce. Uvidíme, co je bude zajímat víc.
Tchyně zbledla. Poprvé ten večer jí došlo, že zašla příliš daleko.
— Já… to s tím oznámením jsem nemyslela vážně, — zamumlala. — Nemusíme to hnát takhle…
— Já to vážně myslím, — odpověděla Klára. — Máte pět minut na to, abyste řekla, kdy přivezete moje věci. Jinak odcházím.
Vzduch ztěžkl tichem. Ladislava se podívala na snachu, pak na syna a čekala, že zasáhne. Že tu scénu ukončí. Ale Zdeněk stál u zdi a mlčel. Vzdal to.
— Zítra ráno, — procedila tchyně. — Přivezu všechno zítra.
— V devět, — upřesnila Klára. — A peníze za náušnice. Do poslední koruny.
Ladislava odešla a práskla dveřmi. Zůstal jen Zdeněk. Díval se na Kláru pohledem člověka, který netuší, co se mu rozpadá pod rukama.
— Tak jsi spokojená? — zeptal se tiše. — Donutila jsi mě vybírat mezi tebou a mojí matkou.
Klára se hořce pousmála.
— Ne, Zdeňku. Já jsem jen chtěla zpátky svoje věci. Divadlo udělala tvoje matka. A ty… ty jsi neudělal nic. Nezastal ses mě. Neochránil jsi náš domov. Jen jsi čekal, až to přejde.
— Já se s mámou hádat nemůžu! — vybuchl. — Je stará, má vysoký tlak, ty chceš, aby se jí něco stalo?