— Chceš, aby dostala infarkt?! — vykřikl ještě.
Klára Bednářová už neměla potřebu zvyšovat hlas. Odpověděla klidně, ale pevně, a právě to bolelo nejvíc.
— Chci jen to, aby můj manžel stál na mé straně. Aspoň tehdy, když mám pravdu. Ale vidím, že to je pro tebe příliš.
Otočila se, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Neřešila, že je pořád oblečená. Lehla si na postel a zírala do stropu. Z vedlejší místnosti se ozývaly tlumené zvuky — Zdeněk Kratochvíl přecházel po bytě, cosi si mumlal, prudce otevíral a zavíral skříňky, jako by hledal řešení, které neexistovalo.
Myšlenky se Kláře rozbíhaly. Zítra ráno má tchyně přivézt její věci. Pokud vůbec. Možná přijde s další výmluvou. Třeba že Aneta Malířová ještě nevrátila šaty. Nebo že nože zůstaly u sousedky. Anebo že peníze za náušnice nejsou, vždyť je přece v důchodu — odkud by je vzala?
A Zdeněk se znovu postaví mezi ně. Bude ji přemlouvat, aby byla chápavá. Zase zazní jeho oblíbené „vydrž ještě pár dní“ nebo „o nic nejde, koupíme nové“.
A tehdy jí to došlo. Nezáleží na tom, jestli se věci vrátí celé, zničené, nebo vůbec. Podstatné už se stalo. Uviděla pravdu. Poznala, kým její muž doopravdy je. Pochopila, co má přednost — klid s matkou, nebo úcta k vlastní ženě. A jakmile se to jednou ukáže, nejde to vzít zpátky.
Ráno přesně v devět zazvonil zvonek. Klára otevřela. Ve dveřích stála Ladislava Petříčeková s těžkou taškou v ruce. Její výraz byl chladný, nepřátelský.
— Tady to máš, — procedila a tašku hodila na práh. — Odnes si ty svoje krámy.
Klára se sehnula a nahlédla dovnitř. Zmačkané šaty, boty naházené bez ladu a skladu. Bundu tam nenašla.
— Kde je bunda? A kde jsou nože?
— Bunda se roztrhla, — odbyla ji tchyně. — Aneta se o ni zachytila. To se stává. A nože má sousedka. Líbí se jí, chce si je koupit. Až zaplatí, dostaneš je.
— A peníze za náušnice?
Na to se Ladislava ušklíbla.
— Jaké náušnice? Nic jsem neprodávala. To sis vymyslela.
Klára se na ni chvíli mlčky dívala. Pak jen krátce přikývla.
— Dobře. Děkuju, že jste přišla.
Zvedla tašku a zavřela dveře. Ladislava zůstala stát na chodbě, zřejmě čekala další hádku. Nedočkala se.
V obýváku seděl Zdeněk s hrnkem kávy.
— Vidíš? Přivezla to, — řekl s úlevou. — Říkal jsem, že se to vyřeší.
Klára beze slova vysypala obsah tašky na pohovku vedle něj. Pomačkané látky, poškrábané podpatky, skvrny na kožené kabelce.
— Tomuhle říká „vrátit všechno“, — řekla tiše. — Bunda je zničená. Nože chybí. Peníze nikde. A ani omluva.
Zdeněk ztěžka polkl.
— Já… já s ní ještě promluvím… kvůli těm penězům…
— Nemusíš, — přerušila ho. — Už chápu všechno.
— Co chápeš?
Podívala se na něj. Na člověka, se kterým strávila pět let. Byl jí důvěrně známý, až bolestně. A přesto v té chvíli cítila, že s ním dál být nechce. Nechtěla žít tam, kde její věci, hranice i city budou vždy až za přáním jeho matky. Kde ona bude jen hostem a tchyně hlavní paní domu.
— Chci se rozvést, — řekla prostě.
Zdeněk se zakuckal kávou.
— Cože? Kvůli pár věcem?!
— Ne kvůli věcem, — odpověděla klidně. — Kvůli tomu, že jsi dovolil své matce rozhodovat o našem domově. Že jsi stál proti mně. A že ani teď nevidíš, že se zachovala špatně. Pro tebe budu mít vždycky menší pravdu než ona.
— Kláro, to je přece maličkost! Vždyť to nějak…
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Už ne. Nechci takhle žít. Nechci pořád bojovat o místo tam, kde mám mít jistotu. Jsem unavená, Zdeňku.
Díval se na ni zmateně. Ještě včera byl přesvědčený, že to vyšumí jako pokaždé. Že se rozpláče, uklidní a zůstane. Jenže ona neplakala. Byla klidná, rozhodnutá. A to ho děsilo víc než jakýkoli křik.
O tři týdny později se odstěhovala. Zdeněk rozvodu nebránil — pořád si myslel, že je to jen afekt. Že se vrátí. Nevrátila se.
Pronajala si malý byt na opačném konci města. Dojíždění do práce bylo delší, ale každý večer se vracela tam, kde všechno vonělo jen po ní. Kam nikdo nevstoupil bez jejího svolení. Kde byla doma.
Náušnice nezískala zpět. Ani bundu. Ale získala samu sebe. A to mělo větší cenu než jakákoli věc.
Občas jí Zdeněk psal. Ptával se, jak se má. Naznačoval, že matka už se neplete. Že pochopil. Že by to mohli zkusit znovu.
Klára si zprávy přečetla a smazala. Ne ze zloby. Jen proto, že cesta zpět skončila v okamžiku, kdy otevřela skříň a uviděla prázdné místo. A pochopila, že prázdno nebylo jen tam.