Žehlička zasyčela, jakmile ji Lenka Tkadlecová přitiskla na navlhčený límec košile. Kuchyní se rozlila vůně rozehřáté bavlny — nasládlá, důvěrně domácí, taková, po níž člověk k večeru snadno otupí a začne klimbat. Za oknem se sypal jemný sníh, ukládal se na římsu v tenké bílé lince, a Lenka bez přemýšlení objela špičkou žehličky knoflíky, vyhladila manžetu a pověsila košili na ramínko k dalším pěti. Šest košil na pracovní týden. Sedmou, sváteční, žehlila zvlášť, naškrobenou.
— Zase je tu pára jak v prádelně, — objevil se ve dveřích Martin Urban jen v tričku a natáhl ruku po konvici. — Nedá se tu dýchat.
— Mám pootevřít okno?
— Snad ti to nemusím říkat. — Nalil si čaj, posadil se, usrkl a zamračil se. — Sakra, je to vařící. A oběd je kde?
— V lednici. Ohřeju ti ho?
— Jako kdybych si to neuměl udělat sám.
Lenka odložila žehličku na stojánek, vytáhla hrnec a zapálila hořák. Dvaadvacet let mu ohřívala jídlo. Dvaadvacet let se starala o tyhle košile. Zpočátku si říkala, že je to jen na chvíli, dokud bude Lucie malá, dokud se všechno neusadí. Jenže Lucie vyrostla, odjela studovat do Ostravy a zvyk zůstal: Lenka doma, Lenka u plotny, Lenka jako součást zařízení bytu — pořád na stejném místě, a proto téměř neviditelná.
— Hele, — ozval se Martin, aniž zvedl oči od telefonu. — Musím ti něco říct. Odcházím.
— Kam? — zamíchala polévku.
— Od tebe. Natrvalo.
Lžíce cinkla o okraj hrnce. Lenka se otočila. Martin se na ni díval klidně, skoro spokojeně, jako člověk, který si tuhle scénu dlouho v duchu zkoušel a teď konečně přišla na řadu.
— Za kým?
— Na tom nezáleží. Někdo je. Mladá, živá. Dá se s ní mluvit, ne jako tady s tímhle, — mávl rukou ke sporáku, ke košilím, ke kuchyni i k Lence samotné. — Vedle tebe je to jako stát po kolena v bažině.
Lenka vypnula plyn. Překvapilo ji, že se jí netřesou ruce. Uvnitř měla prázdno a ticho, jako v pokoji, z něhož někdo vynesl veškerý nábytek.
— A kdy?
— Dneska. Věci si vezmu o víkendu. A nedělej si starosti, — ušklíbl se a zvedl se ze židle. — Byt je tvůj, o ten se s tebou tahat nebudu. Mám kam jít.
— Děkuju, — řekla Lenka. V tom slově nebyla ironie. Jen únava.
Martin si natáhl svetr a sebral ze židle bundu. U dveří se ještě zastavil, jako by si na něco důležitého vzpomněl. Otočil se. A právě tehdy z něj vytrysklo všechno, co v sobě zřejmě celé roky střádal:
— Ty vůbec chápeš, o co jsi přišla, ty hloupá? Vždyť ty nic neumíš. Vůbec nic. Celý život ses vezla na mně. Kdo tě živil? Já! Kdo platil domácnost? Já! Beze mě nevydržíš ani měsíc, rozumíš? Ztratila jsi jediného člověka, který tě dokázal uživit. Ještě za mnou přilezeš, budeš mě prosit u nohou, ale to už bude pozdě!
Práskl dveřmi tak silně, až z poličky v předsíni spadl svazek klíčů.
Lenka zůstala stát uprostřed kuchyně. Potom došla do chodby, klíče zvedla a pověsila je zpátky na háček. Polévka na sporáku pomalu chladla. Posadila se ke stolu, vzala do dlaní hrnek, ze kterého Martin před chvílí pil — byl ještě vlažný — a dlouho ho držela, zatímco hleděla z okna na sníh, jenž padal stejně vytrvale a lhostejně jako předtím.
„Jediného živitele.“ Ta slova se jí točila v hlavě. A z té prázdnoty se pozvolna začalo vynořovat cosi jiného. Nebyla to křivda. Dokonce ani bolest ne. Spíš podivný, dávno zapomenutý pocit, jako když někdo v dusné místnosti konečně otevře okno.
Sáhla po telefonu a v kontaktech vyhledala jméno: „Petra Čermáková, právnička.“ Žena, se kterou kdysi pracovala v jedné kanceláři, ještě před Lucií, ještě v době, kdy Lenka byla prostě Lenka, a ne „Martinova manželka“.
— Petro, ahoj. Tady Lenka Tkadlecová. Pamatuješ si mě?.. Ano, je to věčnost. Poslyš, potřebovala bych s tebou mluvit. Pracovně.
Nikdo z domu netušil, že před svatbou Lenka sedm let pracovala na katastrálním úřadě. Byla specialistkou na evidenci práv k nemovitostem. Zpaměti věděla, jaký je rozdíl mezi darovací smlouvou a závětí, kde se mohou objevit věcná břemena, jak číst výpis z katastru a co dělat, když v mapách nesedí hranice pozemku. Věděla to, protože to bývala její práce — až do chvíle, kdy Martin prohlásil: „Proč by ses dřela? Vydělávám dost. Zůstaň doma.“ A ona zůstala. Na dvaadvacet let.
Právnický diplom ležel ve skříni ve složce s dokumenty, na okrajích už zažloutlý. Lenka ho vytáhla druhý den po Martinově odchodu. Dlouho na něj hleděla. „Udělen titul — právník.“ Její příjmení tam bylo ještě dívčí: Střelcová. Lenka Střelcová. Dokonce to vyslovila nahlas, tiše, jako by zkoušela chuť dávno neochutnaného slova.
První noc po jeho odchodu nezamhouřila oko. Ležela na své polovině postele — široké, náhle až nesmyslně prázdné — a poslouchala tikání hodin v předsíni. Kupodivu se jí nechtělo plakat. Chtělo se jí vstát a něco udělat. K ránu to nevydržela. Rozsvítila v kuchyni a sundala z ramínek všech šest vyžehlených košil. Pečlivě, jednu po druhé, je složila do tašky. Ať si je odveze. Ona už je žehlit nebude.
Potom si sedla ke stolu a až do svítání psala seznam. Nebylo na něm „co koupit“ ani „co uvařit“. Poprvé po dvaadvaceti letech se ten seznam týkal jí samotné. „Zavolat Petře. Najít diplom. Zjistit rekvalifikaci a kurzy. Podívat se, co se změnilo v zákonech.“ Zpočátku se jí pero chvělo v prstech a písmena byla kostrbatá. Ke konci už se rukopis narovnal.
Ráno se podívala do zrcadla a uviděla unavenou padesátiletou ženu se zarudlýma očima. Jenže v těch očích bylo něco, co tam den předtím ještě nebylo. Odhodlání. Nebo možná obyčejná zvědavost: co teď? A co vlastně ještě dokážu?
Diplom dala zarámovat a pověsila ho nad psací stůl. Ne kvůli pýše. Potřebovala ho mít denně před očima. „Lenka Střelcová, právník.“ Jako připomínku: tohle jsi ty. Ta skutečná. Nikam ses neztratila. Jen jsi dvaadvacet let ležela zaprášená ve skříni.
— Tak řekni, co by sis představovala, — pronesla Petra Čermáková, když se sešly v kavárně. — Formálně jsi dvě desetiletí mimo obor. Zákony se změnily nesčetněkrát. Skoro bys začínala od nuly.
— Doženu to.
— Doženeš. Jen musíš chápat, že trh je tvrdý. Mladí mají čerstvé certifikáty, velké kanceláře mají jméno. Kdo bude v padesáti stát zrovna o tebe?
— Já nechci do velké kanceláře. — Lenka pomalu zamíchala kávu. — Chci k obyčejným lidem. Víš, kolik lidí kolem nás se nedokáže vyznat ani v těch nejběžnějších úředních a majetkových záležitostech?