Ukázalo se totiž, že byt, kterým se tak ráda chlubila, vůbec není její, ale jen pronajatý. Auto splácela na úvěr a z „živitele“, za kterého Martina považovala, se během pár měsíců stal muž, který obracel každou korunu. Kristýna Bílýová nejdřív začala být podrážděná, pak se uzavřela do ledového mlčení a nakonec si sbalila kufry. A právě tehdy se Martin dozvěděl, že zatímco on se propadá, Lenka Tkadlecová — Lenka, která mu dvaadvacet let žehlila košile a před cizími lidmi sotva dokázala promluvit — se zvedla ze dna.
Začal na ni myslet jinak. Už ne jako na šedou, tichou ženu, která mu beze slova stavěla večeři na stůl. V hlavě se mu pořád vracela slova známého ze zdravotního střediska: vlastní kancelář, webové stránky, klienti na objednání. Čím častěji si to opakoval, tím víc ho to zevnitř rozežíralo. Nebyl to smutek. Spíš uražená ješitnost. Jak to? Odešel přece proto, aby se vymanil z bažiny, jenže ta bažina najednou rozkvetla. Odhodil něco, co považoval za bezcenné, a přesně ve chvíli, kdy se toho zbavil, se ukázalo, že to mělo mnohem vyšší cenu, než si kdy připustil.
Jednoho večera to vykládal kamarádovi u piva.
„Představ si to,“ rozčiloval se Martin a doléval sklenice. „Dvacet let jsem ji živil. Tahal jsem domů peníze, všechno šlo na domácnost. A ona si potichu oprášila práva a teď hrabe peníze lopatou. Takže mě vlastně celou dobu využívala? Já dřel a ona si zatím… schovávala schopnosti na potom?“
Kamarád jen pokrčil rameny.
„Ale vždyť jsi sám říkal, že nepracovala. Seděla doma.“
„No právě! Seděla!“ vybuchl Martin. „A jakmile jsem odešel, najednou se rozběhla. Takže mohla celou dobu, jen se jí nechtělo? Vezla se na mně?“
Kamarád se napil a chvíli mlčel.
„A nebo,“ řekl opatrně, „vedle tebe prostě nemohla. Vždyť víš, jak ses k ní choval. Ušlapal jsi ji.“
Martin ztuhl. Tahle verze se mu vůbec nelíbila. Stavěla ho do role viníka.
„Nikoho jsem neušlapal,“ procedil. „Já jsem se staral.“
„Jasně, jasně,“ přikývl kamarád smířlivě. „Staral ses.“
Jenže slovo „ušlapal“ v Martinovi zůstalo jako tříska. A aby ji ze sebe dostal, ještě ten večer, posilněný alkoholem, vyhledal Lenčino číslo.
Nevydržel to. Našel její web a dlouho zíral na fotografii v záhlaví. Dívala se z ní žena, kterou skoro nepoznával: klidná, upravená, v decentní halence, s přímým, pevným pohledem. Pod snímkem stálo: „Lenka Tkadlecová“. Dokonce si nechala změnit příjmení. Vymazala ho ze života.
Vytočil číslo uvedené na stránkách. Několik tónů. Pak se ozval její hlas, vyrovnaný a věcný.
„Prosím?“
„Lenko. To jsem já.“
Na druhé straně nastala krátká pauza.
„Ahoj, Martine.“
„Takže je to pravda?“ vyhrkl. „Kancelář, klienti, všechno? Ty to myslíš vážně?“
„Ano, je to pravda. Potřebuješ poradit s nemovitostí? Pracuji do šesti.“
Právě ten tón ho rozzuřil nejvíc. Nebyla v něm radost, výčitka ani snaha se zavděčit. Jen zdvořilá profesionalita, jakou člověk používá s cizím klientem. Pro ni už byl jen někdo zvenčí. Jeden z mnoha.
„Jaká nemovitost?“ neudržel se. „Co si to vůbec hraješ? Tkadlecová! Ty jsi byla Urbanová! Kdo bys beze mě byla, co? Já tě vytáhl z ničeho! Dvacet let jsem tě živil! A ty si teď budeš hrát na podnikatelku? Vystudovala ses na mých zádech a teď…“
„Martine,“ přerušila ho Lenka klidně. Hlas se jí ani nezachvěl. „Právnickou fakultu jsem dokončila pět let předtím, než jsem poznala tebe. Sedm let jsem pracovala v oboru, dokud jsi mi neřekl, že mám zůstat doma. To, co umím dnes, jsem uměla už tehdy. Ty ses jen nikdy neptal.“
„Ty…“ Zalapal po dechu. „Ty jsi to udělala schválně! Mlčela jsi naschvál, že jo? Abys mě pak mohla ponížit, abys ze mě udělala…“
„Já z tebe nedělala nic,“ odpověděla. „Odešel jsi sám. A sám jsi mi řekl, že nic neumím. Pamatuješ? Že jsem přišla o jediného živitele.“
„Lenko,“ změnil najednou tón, protože v jejím hlase zaslechl tvrdost, kterou dřív neznal. „Poslouchej. Co si budeme povídat. Tehdy jsem to možná přehnal. Člověk někdy řekne věci, kterých pak lituje. Musíš chápat, že i já jsem jen člověk. Teď to nemám jednoduché. Zůstal jsem sám. Co kdybychom se sešli a promluvili si? Normálně. Bez hádek.“
Lenka stála u okna své kanceláře a dívala se ven. Před rokem by jí ta věta — mohli bychom se sejít — rozbušila srdce tak silně, až by ji bolelo na hrudi. Před rokem by mu možná odpustila. Uvařila by mu večeři, vyžehlila košile a řekla: „Pojď dál, jsi doma.“ Dvaadvacet let ji totiž učili věřit, že bez něj není nic. Že ztratila jediného člověka, který ji dokáže uživit.
Teď poslouchala jeho hlas a necítila vůbec nic. Ani lásku, ani nenávist. Jako by jí volal vzdálený známý, s nímž kdysi v jiném životě řešila nějakou společnou záležitost, ale dnes už nebylo co připomínat.
„Martine,“ řekla tiše, „pamatuješ si, co jsi křičel, když jsi odcházel?“
„Ale prosím tě… Člověk v afektu napovídá kdeco.“
„Řekl jsi, že za tebou poběžím. Že ti padnu k nohám. Že beze měsíce bez tebe nevydržím.“
„Lenko, nech toho. Nemá cenu to pořád vytahovat.“
„Já nic nevytahuji. Jen odpovídám na tvůj návrh, že se sejdeme.“ Mluvila klidně, bez jediné kapky zloby, a právě proto její slova dopadala přesněji než křik. „Neběžela jsem za tebou. Nepadla jsem ti k nohám. A nevydržela jsem měsíc, ale celý rok. A vydržím dál. Víš, ukázalo se, že žádného živitele nepotřebuji. Potřebovala jsem jen, aby někdo jednou pořádně práskl dveřmi a dovolil mi konečně vstát ze židle.“
Ve sluchátku se ozvalo těžké dýchání.
„Takže mi za to snad děkuješ?“ zeptal se Martin chraplavě. V jeho hlase se mísil vztek se zmatením.
„Neděkuji ti. Ale už tě ani neobviňuji. Kopl jsi do mě. Bolelo to. Jenže se ukázalo, že jsi mě kopl správným směrem.“
Na okamžik se odmlčela. Za oknem padal sníh, drobný a vytrvalý, skoro stejný jako tenkrát před rokem, když se za Martinem zabouchly dveře.
„Víš, Martine,“ pokračovala po chvíli, „dnes za mnou přišla jedna mladá žena. Kristýna. Kvůli bytu, který jsi jí slíbil přepsat, ale nikdy jsi to neudělal.“
Na druhé straně bylo náhle ticho.
„Požádala mě o pomoc,“ dodala Lenka. „A já jí pomůžu. Je to moje práce.“
„Ty…“ vyrazil ze sebe Martin. „Ty to děláš schválně?“
„Ne. Prostě se to tak sešlo. Svět je menší, než si člověk myslí.“ Podívala se na hodiny. „Za deset minut mám dalšího klienta. Pokud opravdu potřebuješ řešit nemovitost, objednej se a najdu ti termín. Jestli ne…“
Větu nedokončila. Za dveřmi kanceláře se ozvaly kroky. Přišel další člověk.
Lenka položila telefon, aniž čekala na odpověď. V krátkém tichu ještě zaslechla, jak Martin ve sluchátku něco křičí — možná nadává, možná ji volá jménem — ale jednotlivá slova už se nedala rozeznat. Spojení se přerušilo.
Narovnala se, uhladila si halenku a otevřela dveře.
„Pojďte dál, prosím. Posaďte se. Řekněte mi, co potřebujete vyřešit.“
Venku za oknem se snášel sníh. Na stole ležel otevřený diář popsaný schůzkami na celé dva týdny dopředu. Telefon odložený displejem dolů ještě několik vteřin bzučel a cukal sebou — krátce, zlostně, marně — dokud docela neutichl.
Lenka se na něj už ani nepodívala.