Když maminka odešla, otec odstranil z bytu všechny její fotografie. Nedokázal snést pohled na to, jak se sedmiletý Matěj Urban zastavuje před zarámovanými úsměvy, jak se mu chvěje spodní ret a po tvářích mu tiše stékají slzy, těžké a pálivé. Matěj už byl přece „velký kluk“, věděl, že kluci a muži nebrečí. Jenže jeho srdce bylo rozlámané na ostré střepy a ty se mu bolestivě zarývaly dovnitř pokaždé, když si vybavil mamčinu vůni, hlas nebo pohled.
Po roce jako by se vzpomínky rozmazaly. Mamčina tvář se v jeho paměti změnila v neurčitý světlý obrys. Občas se mu zjevila ve snu – tak živá a skutečná, že po probuzení ještě chvíli cítil vedle sebe teplo na polštáři. Pak se však obraz rozplynul a nahradilo ho chladné ráno a nesnesitelný pocit prázdna. Matěj se schoulil do křesla, přitáhl si kolena k hrudi a sevřel v dlani maminčin křížek na tenkém řetízku, jedinou věc, která mu po ní zůstala. Do ticha šeptal prosebná slova: „Mami, vrať se… prosím, nezmiz úplně.“ Ticho mu ale nikdy neodpovědělo.
Jednoho večera otec bezmyšlenkovitě procházel poštu a pronesl, aniž by se na syna podíval:
„Matěji, čeká mě dlouhá pracovní cesta. Celé léto budu pryč. Pojedeš k tetě. Na venkov.“
O tetě věděl Matěj jen málo. Jednou za rok, o Vánocích nebo k narozeninám, přišel balík. Na hrubé kartonové krabici stálo pečlivým rukopisem: „Mareková Vlasta. Louny.“ Z balíku se linula vůně sušených jablek, cibule a něčeho dřevitého, cizího a zvláštního.
Cesta do Loun trvala asi dvě hodiny. Otec, jindy uzavřený a mlčenlivý, tentokrát mluvil bez přestání. Vyprávěl o svém dětství, o tom, jak vyrůstal právě tady, a jak ve třinácti po smrti babičky odešli do města.
„Brečel jsem jak malé děcko,“ vzpomínal s křečovitým úsměvem a přitom neustále kontroloval telefon. „Nechtěl jsem pryč. Zůstali tu kamarádi… a jedna holka. Klára Tesařová. Zrzka s pihami. Dokonce jsem se pokusil utéct. Zjistil jsem si cenu jízdenky, sebral rodičům peníze a došel na nádraží. Jenže pokladní mi lístek neprodala a zavolala policistu. Vrátili mě domů. Čekal jsem výprask, ale táta… tvůj děda… mi jen položil ruku na rameno a řekl, že jsem chlap, že mám srdce na správném místě. A tak jsem zůstal. A pak jsem potkal tvoji mámu a všechno předchozí se nějak rozplynulo.“
Matěj poslouchal mlčky. S každým ujetým kilometrem se mu v hrudi svíral nepříjemný uzel. Nikdy nebyl na vesnici, nikdy nebydlel s cizími lidmi. Nejvíc ho ale děsilo otcovo nezvyklé hovorné chování. Po maminčině smrti se otec uzavřel do sebe jako skála. Teď ze sebe chrlil slova, jako by se bál ticha, v němž by zazněly otázky, na které neznal odpovědi.
Vlasta Mareková byla otci nápadně podobná. Štíhlá, rovná v zádech, s krátkými, světle střiženými vlasy. Stála ve dveřích starého, ale pevného roubeného domu se založenýma rukama a chladným, zkoumavým pohledem si Matěje přeměřila od hlavy k patě.
„Tak pojď,“ zamručela a pustila je do síně, kde to vonělo čerstvým mlékem a lučními bylinami. „Dáte si jídlo?“
Na stůl postavila hutný boršč a talíř zlatavých pirožků. Některé byly plněné bramborami, jiné vejcem s cibulkou. Matěj vejce nesnášel – jejich zápach mu zvedal žaludek. Přesto se nutil jíst, rudý studem a strachem, aby nepůsobil nevděčně. Nenápadně vyškraboval náplň vidličkou a shazoval ji pod stůl, v tiché naději, že se někde objeví kočka a jeho malé provinění zmizí beze stopy. Jenže kočka tu nebyla. Během následujících dnů prolezl dům i kůlnu a definitivně se o tom přesvědčil. Zeptat se přímo si netroufl. Teta s ním jednala odtažitě, téměř lhostejně, jako by nebyl dítětem, ale nepohodlným balíkem odloženým na sklad.
Někdy, hlavně večer, kdy se mu stesk po domově a po mamince dral až k slzám, zatoužil tu tvrdou, hranatou ženu obejmout. Zavřít oči a na okamžik si namlouvat, že je to máma. Jenže teta voněla kouřem z kamen, třískami a hořkými bylinami, ne maminčiným parfémem a sladkým koláčem. Jedné noci se mu zdála noční můra. Rozplakaný přiběhl k její posteli. Vlasta Mareková ho však neutišila. Přísně mu poručila, ať se vrátí do postele a přestane s „fňukáním“, protože žádné čarodějnice neexistují. Vrátil se, schoulil se pod peřinu, sevřel křížek v dlani a šeptal, dokud slzy neuschly a spánek ho nepřemohl: „Máma je se mnou. Máma mě ochrání.“
Zdálo se, že teta je s ním nespokojená neustále.
„Co to má znamenat?“ vyštěkla jednou, když ho přistihla, jak se znovu nimrá v pirožku.
Matějovi se sevřel žaludek. S vypětím všeho odhodlání zamumlal:
„Já… já nejím vejce.“
„A proč?“
„Smrdí,“ odpověděl poctivě.
Teta zavrtěla hlavou, rty se jí stáhly do tenké čárky.
„Nesmysl. Vejce jsou zdravá. Bílkoviny, vitamíny. Jez.“
Matěj sklopil oči a cítil, jak se mu do nich derou slzy. Hlavně nebrečet. Hlavně aby ho zase neoznačila za ufňukánka.
Dny se táhly pomalu. Neměl co dělat. Knížky, které mu otec sbalil, přečetl během pár dnů – byly příliš dětské a pro jeho věk už málo zajímavé, což jen zvýrazňovalo pocit, že v cizím domě zůstal sám se svými myšlenkami a obavami, které ho postupně začaly tížit čím dál víc…