Samotu mu ještě víc připomínalo ticho kolem domu. Teta si všimla jeho skleslosti a jednoho odpoledne navrhla, že by se mohl jít seznámit s místními kluky. Znělo to jako šance, ale skončilo to fiaskem. Sotva se představili, největší z nich si ho změřil pohledem a s úšklebkem natáhl ruku: chtěl si „jen na chviličku“ půjčit mobil. Když Matěj Urban odmítl, pokusil se mu ho vyrvat. Následovala strkanice, rozedřená kolena a ponížení. Od té chvíle neměl nejmenší chuť se s kýmkoli kamarádit.
„Asociál, úplně po otci,“ utrousila Vlasta Mareková, když si všimla krve na jeho nohavicích. „Ten se taky pořád s někým hádal.“
„Nejsem žádný asociál!“ vyletěl Matěj. „On se choval hnusně!“
„A ty snad lépe?“ ušklíbla se. „Mobil je jen kus železa. Člověk se má umět rozdělit. Běž a omluv se.“
„Nikdy!“
„Řekla jsem, že se omluvíš!“
Tentokrát neplakal. Místo slz v něm vřela ostrá, pálivá zlost. Najednou chápal, proč tahle žena žije sama. Kdo by dokázal mít rád někoho tak jedovatého? Neměla ani kočku. Sevřel v kapse malý křížek, který nosil u sebe, a zvláštní klid ho postupně zaplavil.
Ještě téhož večera ho teta překvapila nečekanou poznámkou:
„Knížky z dolních polic v obýváku si klidně ber. Jsou tam lepší věci než ty tvoje obrázkové sešity.“
Na starou knihovnu už se dávno díval s touhou, ale neodvážil se přiblížit. Jednou sáhl po tlustém svazku v kůži se zlatým písmem a dostal takový křik, že zkameněl strachy. Teď, s dovolením v ruce, se ponořil mezi regály. Zaujala ho tenká, ošoupaná knížka s názvem Lev, čarodějnice a skříň.
Přečetl ji za jediný večer. Narnie ho pohltila celého a poprvé po dlouhé době v něm nebylo místo pro smutek.
„Teto Vlasto, má to pokračování?“ zeptal se ráno s nadějí.
Podívala se na obálku.
„Asi ano.“
„A kde je?“
„Nemám ho,“ usekla to.
Matěj si povzdechl.
„Nefun tak, jak parní lokomotiva,“ okřikla ho. „Vezmi si jinou.“
Nechtěl se už doprošovat, a tak sáhl po Třech mušketýrech. Kniha ho ale nechytila, a tak šel raději ven.
A tam ho čekalo překvapení. Na schodech u vchodu byl stočený obrovský kocour, zjevně pamětník mnoha bitev. Jedno oko zakalené, srst slepená do chuchvalců, ucho potrhané. Přesto z něj vyzařovala důstojnost, která Matěje okamžitě okouzlila. Natáhl ruku – a kocour, přimhouřiv jediné zdravé oko, mu dovolil se dotknout a odpověděl chraplavým předením.
„Máš hlad?“ zašeptal.
Kocour se mu otřel mokrým čenichem o dlaň.
Musel za tetou.
„Mohl bych vzít trochu mléka? Nebo aspoň kousek salámu?“
„Na co?“ zeptala se podezíravě.
„Je tu kocour. Chudák, je samá kost.“
Vlasta Mareková vyšla ven, zvíře si prohlédla a znechuceně se ušklíbla.
„Toulavá špína, plná nemocí. Ještě nás nakazí! Vypadni!“ Máchnutí nohou minulo cíl, ale úmysl byl jasný. Kocour zasyčel a pomalu, se ctí, zmizel v křoví.
Matěj pochopil, že odteď musí jednat potají. Příště mu přinesl kousek vařeného kuřete ze své večeře. Kocour ho zhltnul a nechal se podrbat za zachovalým uchem.
„Budeš Kapitán,“ rozhodl Matěj.
Od té chvíle měl přítele. Sedával s ním za zahradou na starém pařezu, vyprávěl mu o knihách, o strachu, o tom, jak přemluvit tátu, aby si Kapitána vzali domů. Byl opatrný – teta je nikdy nepřistihla.
Po dvou týdnech, když znovu hledal něco ke čtení, narazil na celou řadu knih C. S. Lewise. Princ Kaspian, Plavba Jitřního poutníka… Radostí málem vyskočil.
„Teto! To je pokračování!“ vběhl do kuchyně.
Vlasta Mareková jen pokrčila rameny a míchala marmeládu.
„No ano. Chtěl jsi je. Objednala jsem je, včera dorazily.“
Bez sebe štěstím ji objal kolem pasu a přitiskl tvář k tvrdé zástěře.
„Děkuju! Jsi nejlepší!“
Ztuhla, jako by ji někdo polekal. Prudce se vyprostila a ustoupila, obličej kamenný.
„Nesahej na mě. Jdi si číst.“
Nerozuměl jí.
Zabraný do knih zapomněl na Kapitána skoro dva dny. Vzpomněl si až s příchodem vytrvalého studeného deště. Sotva ho ta myšlenka napadla, ozvalo se z verandy žalostné mňoukání.
„Teto Vlasto, můžu ho pustit aspoň do síně? Prosím, je celý promočený.“
Čekal výbuch. Místo toho si povzdechla.
„Tak dobře. Ale ať neleze, kam nemá. A nebreč, jestli pojde.“
Zamrazilo ho, ale dveře zůstaly otevřené. Kapitán se protáhl dovnitř a stočil se na staré rohožce.
Od té doby byl v domě trpěným hostem. Choval se vzorně, nehopsal po stolech, neničil nábytek. Matěj si všiml ještě jedné věci – koláče byly najednou jen bramborové, bez vajec. Teta bručela a vrhala po kocourovi zamračené pohledy, ale Matěj byl šťastný. A jednou zahlédl něco nečekaného: Vlasta Mareková, přesvědčená, že je sama, ulomila ze svého chleba se salámem kousek a hodila ho Kapitánovi se zamumláním, které znělo překvapivě měkce.