…a dokonce ho lehce přejela dlaní po hřbetě, když se pustil do sousta.
Právě proto přišla pohroma tak náhle a bez varování. O pár dní později Kapitán zmizel. Matěj Urban ho hledal od rána do večera, obcházel dům, volal ho jménem, lezl pod schody, nakukoval do kůlny i do všech koutů zahrady. Našel ho až za soumraku, za starou saunou. Ležel tam nehybně, studený. V hlavě mu okamžitě vybuchla jediná myšlenka: Otrávila ho. Udělala to. Vždyť říkala, že ho tu nechce.
Slzy se vyvalily samy, prudké a pálivé, nedaly se zastavit.
— To ty! Zabila jsi ho! — vřískl, když vletěl do kuchyně, a třesoucím se prstem ukázal na Vlastu Marekovou. — Nenávidím tě!
Čekal výbuch. Křik, ránu, odstrčení. Místo toho se na něj jen dlouze podívala. V očích měla únavu a cosi hlubokého, starého, smutek, který nešel vyléčit.
— Varovala jsem tě, — zopakovala klidně, téměř bez emocí.
Pak si oblékla vatovanou bundu, vzala lopatu a vyšla ven. Matěj se za ní belhal, ramena se mu třásla vzlyky. Došlo mu, co má v úmyslu, ve chvíli, kdy začala kopat jámu za zahradou, u hustých maliníků. Rozběhl se zpátky do domu, našel pevnou kartonovou krabici a s opatrností, jako by se bál, že mu kamarád zmizí i z rukou, do ní Kapitána uložil.
Pohřeb proběhl beze slov. Vlasta přitáhla velký plochý kámen a postavila ho k čelu hrobu. Matěj natrhal poslední podzimní květy — astry a afrikány. A tehdy si všiml dalších kamenů, podobných tomu jejich, pečlivě položených opodál. Nebyl tam jen jeden. Bylo jich víc.
— Co to je? — zeptal se tiše, s náhlým sevřením na hrudi.
— Hroby, — odpověděla krátce.
— Čí?
— Těch, které jsem milovala.
Zatajil dech. Slova, která se drala ven — takže jsi je opravdu zabila? — zůstala uvězněná někde hluboko. Vlasta se posadila na mechem porostlý kámen, zakryla si obličej dlaněmi. Když promluvila, hlas měla tlumený a nalomený, jako by vycházel ze země.
— Bylo mi šestnáct. Byla jsem hloupá, krutá a vůbec jsem nepřemýšlela, co moje slova dokážou. Ve třídě jsme měli dívku. Natálie Kratochvílová. Všichni se jí posmívali, říkali jí blázen. Byla… jiná. A její bratr, Miloslav Smutný… ten byl úplně mimo náš svět. Nechodil do školy, pořád byl doma, měl nějakou nemoc. Neustále mě sledoval, mumlal cosi nesrozumitelného. Děsilo mě to, štítilo se mi to. Jednou mi praskly nervy. Otočila jsem se a zasypala ho těmi nejhoršími nadávkami, jaké si dokážeš představit. Ani nevím, co všechno jsem řekla. Jen vím, že to bylo hrozné.
Odmlčela se a v prstech zlomila suchý stonek astry.
— Za týden se utopil. Natálie mi řekla, že je to moje vina. Že jsem ho uhranula. A že její babička, o které si všichni mysleli, že je čarodějnice, mě proklela. Prý každý, koho budu milovat, zemře. Smála jsem se jí do obličeje, považovala jsem ji za šílenou. Pohádaly jsme se… byla to poslední rvačka v mém životě.
Matěj poslouchal se zatajeným dechem, po zádech mu přebíhal mráz.
— A… je to pravda? — zašeptal.
— Je, — odpověděla stejně tiše, pohledem upřeným do prázdna. — Tady leží Bára, moje fenka. Tady kocour Šermíř. A tady… — hlas se jí zlomil, — moje malá dcerka. Nela Fialaová. Nedokázala se dožít ani roku. Doktoři mluvili o srdci, o náhodě. Já ale vím své.
Zvedla k němu uplakané oči. Byla v nich taková propast bolesti, že se mu zatočila hlava.
— Jejich babičku měli za čarodějnici. Já tomu nevěřila. Teď už ano. A lituju. Každou vteřinu. Kdyby šlo vrátit čas…
— Stačilo se omluvit! — vyklouzlo z Matěje dřív, než se stihl zarazit. — Vždyť jsi mi říkala, že se má člověk omlouvat!
— Ano, — pousmála se hořce. — Máš pravdu. Jenže tady nestačí obyčejné „promiň“. Tady je potřeba oběť. Něco opravdu cenného. A to já už dát nemůžu. Je mrtvá. Umřela o tři roky později, na zápal plic. Žili v zimě, v bídě, nikdo jim nepomohl…
Náhle vstala, setřela si z kolen hlínu a bez ohlédnutí odešla k domu. Matěj zůstal sám mezi tichými kameny a šelestem podzimního větru.
Druhý den se stal zázrak — nečekaně přijel otec.
— Tak co, rošťáku, stýskalo se ti? Bal se, jedeme domů!
Radost byla tak silná, že na chvíli vytěsnila všechno ostatní. Až když bylo auto naložené a nastal čas loučení, ucítil v krku pichlavý uzel. Nejistě přistoupil k Vlastě Marekové, ale ona ho předběhla. Pevně ho sevřela v náruči, až mu zapraskaly kosti, a políbila ho na tvář.
— Díky, že jsi tu byl, — zašeptala. Poprvé zněl její hlas teple. — Dávej na sebe pozor.
Cestou byl otec nezvykle hovorný, zpíval do rádia a pořád se vyptával na léto.
— Zastavíme se na hřbitově, — prohodil náhle a odbočil.
— Proč? — podivil se Matěj.
— Leží tam můj bratr. A tvůj… bratranec. Byl ještě miminko, když zemřel. A můj bratr Roman Válek zahynul později, na lovu. Puška selhala. Moc sem nejezdím, měl bych.
Matějovi se sevřelo hrdlo. Všechno do sebe zapadlo. Vlasta nebyla otcova sestra. Byla vdova po jeho bratrovi. Matka toho dítěte. Její samota najednou dostala jasný, děsivý tvar.
Zatímco otec upravoval plot u dvou udržovaných hrobů se jmény Roman Válek a Nela Fialaová, Matěj se vydal úzkými cestičkami. Hřbitovů se nebál, s tátou často chodil za maminkou. V duchu k ní teď mluvil: Mami, pomoz mi. Řekni mi, co mám udělat.
A pak je uviděl. Dva skromné, ale pečlivě udržované náhrobky vedle sebe. Natálie Kratochvílová. Miloslav Smutný. Stejná jména, stejná rodina. Někdo se o ně staral. Srdce se mu rozbušilo. Sluneční paprsek pronikl mezi smrky a dopadl přímo na šedý kámen. A v té chvíli Matěj pochopil. Pochopil, co musí udělat.