Rozhlédl se kolem sebe. Otec byl dostatečně daleko, ponořený do vlastních myšlenek. Matěj sáhl pod tričko a opatrně vytáhl drobný křížek. Patřil mamince. Byl zahřátý od těla, skoro jako by v sobě pořád nesl její dotek. To nejcennější, co měl. Poslední spojení s časem, kdy byl svět ještě celistvý a bezpečný. Sklonil se, prsty se mu lehce třásly, a zasunul křížek ke spodní hraně náhrobku Natálie Kratochvílové.
„Odpusťte jí,“ zašeptal sotva slyšitelně. Hlas se mu zlomil. „Prosím, odpusťte tetě Vlastě. Nikdy nechtěla nikomu ublížit. Moc trpí. Tohle je moje oběť… to nejdražší, co mám. Moje maminka. Byla strašně hodná. Taky zemřela. Každý den mi chybí. A teta Vlasta na vás pořád myslí. Je úplně sama. Vezměte si ten křížek a zrušte to, co ji ničí. Prosím vás.“
Žádná odpověď nepřišla. Jen vítr si pohrával s větvemi smrků a tiše šuměl nad hroby. Přesto se mu v hrudi rozhostil zvláštní klid, tichý a pevný, jako by udělal přesně to, co měl.
„Matěji, chtěl bych ti něco říct,“ položil mu otec ruku na rameno, když už byli na cestě zpátky. „Poznal jsem jednu ženu. Jmenuje se Dana. My… vzali jsme se. Moc by tě chtěla poznat.“
Svět se mu znovu rozpadl. Tentokrát bez naděje na opravu. Mlčky přikývl, potlačil slzy a ze sebe vytlačil: „To je super.“
Dana Zemanová, jak jí měl říkat, byla pravým opakem Vlasty. Neustále se usmívala, byla hlučná, přehnaně sladká. Zahrnovala ho dárky, snažila se ho objímat, ale její doteky mu byly nepříjemné, cizí. Pořád zapomínala, že nejí vejce, a pokaždé se dotkla uraženě, když odmítl její omelety.
„No tak, dala jsem si záležet, přidala houby, bylinky!“
„Já prostě nejím vejce,“ opakoval tiše, provinile.
„Ach ano, promiň, zlatíčko, úplně jsem zapomněla.“
Jenže druhý den se všechno odehrálo znovu.
O dva měsíce později, když napadl první měkký sníh, si ho posadili na gauč a se září v očích oznámili:
„Budeš mít sestřičku!“
Bylo mu to jasné hned. Nejhorší obavy se naplnily. Už tu pro něj nebylo místo. Přinutil se k úsměvu. „To je fajn. A mohl bych k narozeninám kotě?“
„Kotě?“ Dana zalomila rukama. „Vždyť je to samý bacil! A táta má alergii!“
Otec jen bezmocně rozhodil rukama. Bylo rozhodnuto.
K narozeninám dostal nový telefon. Předstíral nadšení. Skutečnou radost mu ale udělal balíček od tety Vlasty. Uvnitř byla první kniha o Harrym Potterovi. Otec tvrdil, že je na to ještě malý, ale Matěj knihu doslova zhltl během dvou dnů a hned chtěl další díl.
„Na Vánoce koupíme pokračování,“ slíbila Dana. „To bude krásný dárek.“
A tehdy mu to došlo. Teta Vlasta na něj nikdy nezapomněla. Psala, posílala dárky. A oni? Vzpomněli si na ni vůbec někdy?
„Tati, kdy má teta Vlasta narozeniny?“
„Hmm… myslím pátého prosince. Měli bychom poslat aspoň přání.“
Jenže Matěj chtěl víc. V hlavě se mu zrodil plán.
Jednal jako zkušený agent. S pomocí spolužáka Jakuba Tkadlce, který se vyznal v autobusových trasách, nenápadně sebral tátovu platební kartu, zatímco dospělí večeřeli. Online koupil dvě jízdenky do Loun – jednu pro sebe, druhou pro otce, systém si údaje doplnil sám. Vytiskl je a upozornění v e-mailu smazal. Na trhu s ptactvem vyprosil od starého pána v beranici rezavé kotě, které mu Jakub jednu noc pohlídal. Ráno pátého prosince předstíral cestu do školy, vyzvedl kotě a zamířil na nádraží.
Srdce mu bušilo až v krku. Průvodčí se zeptala, kde má rodiče. „Táta je támhle, hned za mnou, teď ho doženu,“ zalhal a proklouzl do autobusu. Nikdy nezažil nic děsivějšího – ani vzrušujícího.
V Lounech ležel sníh. Kotě pod bundou slabě mňoukalo. Hodná paní mu ukázala cestu. U známého domu zpomalil. Co když se rozzlobí? Co když ho pošle pryč?
Když ale teta Vlasta otevřela, její tvář se nezatvrdila. Nejdřív zbledla, pak se zarazila a vzápětí se rozzářila tak opravdovou radostí, že se mu sevřelo hrdlo.
„Matěji! Proboha! Jak jsi sem přijel sám? Jsi úplně promrzlý, pojď honem dovnitř! Hned zavolám tátovi… a co to máš?“ zadívala se na pohybující se klubíčko u jeho hrudi.
„To je pro tebe. Všechno nejlepší,“ zachraptěl.
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
„Zdála se mi Natálie,“ řekla tiše. „Usmívala se a mávala mi. Ale stejně mám strach… pořád to nezvládám.“
Matěj se usmál tak široce, že to ani nemusel hrát. „Já jsem přece tady. A mám tě moc rád. Já to vím.“
Vlastě se roztřásly rty. Jednou rukou vzala kotě, druhou si ho pevně přitiskla k sobě, ochranitelsky, mateřsky.
„Lišák,“ zašeptala. „Děkuju… děkuju, můj milý.“
Otec mu samozřejmě vynadal, ale v očích neměl vztek, spíš tiché uznání.
„Roste z něj chlap,“ řekl Daně, když si mysleli, že Matěj spí. „Všechno promyslel. O prázdninách ho pustím k tetě. Za Lišákem.“
„Měl by být potrestaný!“ rozčilovala se Dana.
„Je to můj syn. Udělal to, co považoval za správné. Pro blízkého člověka. A naše dcera bude mít toho nejlepšího bráchu.“
Usínal ve své posteli s novým obrazem v mysli – maminkou, která nezmizela, jen se proměnila v anděla strážného, a tetou, jejíž zmrzlé srdce konečně povolilo. Věděl, že někde tam, pod studeným kamenem na hřbitově, leží maminčin křížek. Nejvyšší cena za to nejcennější: možnost milovat a být milován. A byla to nejčestnější dohoda, jakou kdy uzavřel.