Za oknem panovala taková šeď, jako by se celé město už dávno vzdalo myšlenky na probuzení. Únorový sníh, promíchaný s blátem a posypovou solí, se hromadil podél silnic v těžkých, špinavých valech. Tereza Hrdličková stála u kuchyňského okna, v prstech svírala utěrku a v duchu se smiřovala s tím, že dnešní den se znovu rozvine podle až bolestně známého vzorce. Vše bylo příliš předvídatelné. A zároveň vyčerpávající.
Přesto v ní cosi drhlo. Jako by se někde hluboko objevila nepatrná prasklina – sotva postřehnutelná, ale natolik zřetelná, že ji nešlo jen tak přejít.
Z ložnice se ozval hlas manžela:
— Terezo, jsi připravená? Máma volala, ať se nezdržujeme.
Znělo to klidně, přesto v tom zaznamenala napětí, které se objevovalo pokaždé, když měli jet na podobnou návštěvu.

Ani se neotočila, odpověděla jen krátce:
— Už jdu.
Na kuchyňském stole bylo všechno srovnané: pečlivě nakrájená zelenina, miska salátu, krabička s ještě vlažnými houskami, které pekla ráno. Při tom si vzpomněla na babičku, jak jí kdysi vysvětlovala, že těsto musí mít čas „nadechnout se“. Jenže dnes to už nestačilo. V tom domě nebylo nikdy nic dost dobré.
— Mami, a co když zase začne teta Veronika? — ozval se od dveří do chodby Matěj Kratochvíl, šestiletý, nejistě přešlapující z nohy na nohu.
— Nezačne, — odpověděla Tereza, ačkoliv sama o tom pochybovala.
— Vždycky začne, — zamumlala Eliška Pešková, desetiletá a už dost velká na to, aby chápala, že i dospělí dokážou být nepříjemní.
Tereza se zhluboka nadechla a konečně se otočila:
— Jedeme. Čím dřív tam budeme, tím dřív pojedeme zpátky.
Radek Bednář vykoukl z pokoje. Košile pečlivě vyžehlená, vlasy uhlazené, ve tváři lehký nádech provinění.
— Zkus to dneska… no… nebrat tak ostře, jo? — pousmál se nepřesvědčivě. — Nerad bych další scénu.
„Scénu?“ problesklo Tereze hlavou.
Tak se teď říkalo jejím pokusům bránit se?
Nahlas ale pronesla klidně:
— Pokusím se.
Cesta trvala sotva dvacet minut. Za okny se míhaly šedé paneláky, pár zachumlaných chodců, psi klouzající po ledu a táhnoucí své pány za sebou. V autě bylo teplo, ale atmosféra zůstávala napjatá.
Radek vykládal dětem o jarních plánech, o změnách v práci, o čemkoli, co by zaplnilo ticho. Tereza hleděla do skla a viděla v něm svůj odraz — unavené oči, stažené lícní svaly, výraz, který už dávno neznala jako svůj.
— Terezo, — řekl Radek tiše, — kdyby Veronika něco utrousila, neber si to osobně. Ona tak mluví se všemi.
— Se všemi? — pousmála se sotva znatelně. — Opravdu tak mluví s Irenou Brňákovou? S Davidem Martincem? Nebo s tvojí mámou?
Radek neodpověděl.
— Chci jen, aby to proběhlo v klidu, — dodal po chvíli.
— To chci taky, — přikývla Tereza. — Jenže to není jen na mně.
Před domem Ludmily Brňákové ležely neodklizené hromady sněhu. Schody pokrývala tenká vrstva ledu. Eliška se chytla Terezy za ruku, aby neuklouzla.
Dveře otevřela Ludmila Brňáková — jako vždy v přísném kardiganu, s účesem, který očividně vyžadoval dlouhé stání před zrcadlem.
— No konečně, — pronesla a přejela pohledem nejdřív vnoučata, pak Terezu. — Už jsme mysleli, že nepřijedete. Veronika Tesařová s Bohuslavem Pospíšilem jsou tu dávno.
— Dobrý večer, — usmála se Tereza, i když ten úsměv byl spíš naučený.
— Přinesla jsi housky? — kývla Ludmila směrem k tašce. — Dobře. Snad tentokrát nebudou vysušené.
Tereza ucítila ten starý, dobře známý tlak někde pod žebry, který se ozýval pokaždé, když bylo jasné, že klidný večer se začne bortit hned ve dveřích.
