Ten tlak pod žebry byl sotva znatelný, přesně takový, jaký znala nazpaměť.
— Tentokrát je všechno v pořádku, — odpověděla klidně, aniž by zvedla hlas.
— Uvidíme, — utrousila Ludmila Brňáková a už se odvracela směrem do bytu.
Obývák byl plný hluku, překřikujících se hlasů a těžké vůně masa na pánvi. Veronika Tesařová seděla na pohovce jako z katalogu — vlasy uhlazené do posledního pramínku, světlý rolák, dokonale padnoucí sako. Jakmile spatřila Terezu Hrdličkovou, rozzářila se širokým úsměvem.
— Ahoj, Terko! Ty ale vypadáš vyčerpaně. To byl zase náročný týden?
— Úplně normální, — odpověděla Tereza stručně.
— To si nemyslím. Žena si musí umět odpočinout, jinak jde rychle do kytek. Já byla včera na kosmetice — a víš, co mi říkal? Péče každý den, bez výjimky. Ty už tam nechodíš vůbec. Dřív ses aspoň jednou za měsíc utrhla.
Tereza koutkem oka zachytila Radkův varovný pohled. Jen přikývla.
— Probereme to jindy.
— Já to myslím dobře! — Veronika zvedla ruce v obraném gestu. — Mami, slyšíš? Já jí přece přeju jen to nejlepší.
— Tady si všichni přejeme jen dobro, — zabručela Ludmila Brňáková z kuchyně.
Bohuslav Pospíšil seděl opodál, zabořený do telefonu. Jeho oblíbený způsob účasti: být přítomen, a přitom mimo.
Stůl byl prostřený během chvíle. Uprostřed vévodilo pečené maso, kolem saláty a domácí zavařeniny, které Ludmila střežila téměř bojově. Tereziny mísy skončily stranou, nenápadně, jako by nepatřily do hlavní sestavy.
— Jé, to je zase ten tvůj salát? — Veronika si přitáhla misku blíž. — No… Terko, měla bys ho dělat lehčí. Dneska už každá rozumná hospodyně vaří méně tučně.
— Dětem chutná, — odpověděla Tereza.
— Právě že dětem, — nedala se Veronika. — Máš vůbec představu, co s tělem udělá přebytečný tuk?
— Veroniko, nech lidi jíst, — zamumlal David Martinec.
— Já je nechávám. Jen učím, — usekla ho.
V Tereze cosi povolilo. Zatím ne nahlas. Ale cítila to.
— Eliško, zlatíčko, — pokračovala Veronika mezi sousty, — tu bundu ti koupila maminka? Vždyť je krátká. Nezebe ti? Já Nele Fialaové beru vždycky o číslo větší, aby jí bylo teplo.
— Je v pohodě, — zabrblala Eliška Pešková.
— Vidíš? — obrátila se Veronika k Tereze. — Dítě je nesvé! Kup jí už konečně něco pořádného.
Tereza pomalu položila vidličku.
— Je teplá. Kupovali jsme ji minulý týden.
— No… ty to určitě víš nejlíp, — ušklíbla se Veronika. — Ale podle mě to nevypadá dobře.
Prasklina uvnitř se rozšířila.
Radek Bednář jí nenápadně položil ruku na koleno. Signál, aby to nechala být.
Tentokrát to nezabralo.
— Veroniko, — řekla Tereza vyrovnaným hlasem, — mohla bys přestat rozebírat moje děti před nimi samotnými?
Veronika zamrkala, překvapeně a s nádechem podezření.
— Já je nekritizuju! Já jen radím. Ty se ke mně někdy chováš, jako bych byla tvůj nepřítel.
— A nejsi? — vyklouzlo z Terezy dřív, než si to stihla rozmyslet. Bez křiku. Klidně. Tak, že u stolu nastalo ticho.
Veronika odložila skleničku.
— Co to má znamenat?
Bohuslav konečně zvedl oči od displeje.
— Ptáš se, — pokračovala Tereza. — Tak odpovídám.
— Terko, — skočil jí Radek do řeči ostře, — ne teď…
— Ne, — zvedla ruku. — Prosím. Nech mě domluvit.
A on, k vlastnímu překvapení, zmlkl.
— Už roky mi říkáš, jak mám žít, — pokračovala Tereza pevným, ale tichým hlasem.