…jak má vařit. Jak se má oblékat. Jakým způsobem vychovávat děti. Ke kterým odborníkům chodit. Co by měla dělat se svým vzhledem. A ty tomu říkáš starostlivost?
Veronika Tesařová zbledla, jako by jí někdo vzal všechnu krev z tváře.
— Já… já jsem jen chtěla, abys šla dopředu. Aby rodina mého bratra žila na úrovni. Důstojně.
— A co přesně znamená „důstojně“? — zeptala se Tereza klidně, až to bodalo. — Že se oblečení vybírá podle značky, ne podle toho, jestli se v něm dá dýchat? Že Radek odchází z domu dřív, jen aby nemusel poslouchat tvoje poznámky? Že moje dcera prosedí půl školního roku na kroužcích, které nesnáší, jen aby naplnila tvoje představy?
Nela Fialaová zvedla oči od mobilu a dlouze se zahleděla na matku.
Veronika sebou trhla, jako by ji někdo polil vařící vodou.
— Nedovol si mluvit o mé rodině! Rozumíš?! Nedovol si to!
— Ty jsi o té mojí mluvila osm let. Před všemi. Neustále.
Ludmila Brňáková udělala krok blíž ke stolu.
— Holky, prosím vás, žádné scény. Jsou tu děti.
— Právě proto, — odpověděla Tereza tiše, ale pevně, — by měly vidět, že jejich máma má právo se bránit.
— Ty si vážně myslíš, že tě ponižuju? — Veronika zabodla prst do desky stolu.
Tereza její pohled ustála.
— A ty si vážně myslíš, že ne?
Nastalo ticho. Těžké, lepkavé, jako by se vzduch v místnosti změnil v hustou mlhu.
Bohuslav Pospíšil se náhle ozval:
— Veroniko… možná by to už stačilo.
Okamžitě se k němu otočila.
— Stačilo?! To ona se do mě pustila! Ona! A já co? Já jen pomáhám, snažím se! Já pro tuhle rodinu dělám ze všech nejvíc! Beze mě byste tady…
— Bez tebe bychom se aspoň v klidu najedli, — zamumlal David Martinec.
— Drž hubu, — vyštěkla po něm Veronika.
Matěj Kratochvíl sebou lekl.
Tereza mu položila dlaň na rameno.
— Veroniko, — řekla už smířlivěji. — Víš, kde je problém? Ty máš pocit, že všichni kolem tebe se musí přizpůsobit tvým měřítkům. Že ty víš nejlíp. Že jsi chytřejší. Výš postavená.
Veronika si nervózně skousla ret.
— Já jen… nechci, aby Radek žil hůř, než by mohl. Je to přece můj bratr.
— A já jsem kdo? — zeptala se Tereza. — Náhodná epizoda v jeho životě?
Radek Bednář sklopil zrak. V Tereze se v tu chvíli zvedla vlna vzteku, prudká a nečekaná.
— Vždyť to vidíš, co dělá. Vidíš to, — obrátila se k němu. — Pokaždé. U každé večeře. V každé poznámce. A ty mlčíš. Pořád.
— Já… — Radek zaváhal. — Nechtěl jsem vyvolávat hádky.
— Myslíš, že já ano? — Tereza zavrtěla hlavou. — Myslíš, že mě těší jezdit sem s pocitem, že mi někdo přidělí nálepku „nevyhovující“? Že je mi příjemné, když děti sledují, jak se do mě opřete při každé příležitosti?
Ludmila Brňáková si povzdechla.
— Terezo, nikdy jsem nechtěla, abys to takhle vnímala…
— Jenže jste nikdy neudělali nic, aby to bylo jinak, — odpověděla klidně. — Ani jednou jste to nezastavili. Ani jednou jste Veronice neřekli: dost.
Veronika se zalykavě nadechla.
Nela se na ni dívala s výrazem, který byl směsicí rozpaků a studu. Tereza si nebyla jistá.
Tereza se zvedla od stolu.
— Nechci se hádat. Chci jen respekt. Základní. Ne obdiv, ne poklonkování — jen respekt. A hlavně, aby moje děti neslýchaly, že s jejich mámou je „něco špatně“.
— Jsi nespravedlivá, — zašeptala Veronika. — Já… já to myslela dobře.
— Myslela jsi to jako kontrolu, — odpověděla Tereza tiše. — Ne jako pomoc.
Vzala si bundu a kabelku.
— Terezo, kam jdeš? — Radek vstal.
— Domů.
— Půjdu s tebou.
— Ne, — Tereza zavrtěla hlavou. — Zůstaň tady. A vyřešte si to mezi sebou.