— Zůstaňte. Vyříkejte si to mezi sebou. Já už nechci fungovat jako hromosvod pro cizí napětí.
Byt ji přivítal tichem, které bylo téměř hmatatelné. Tereza si pověsila bundu, napustila konvici a posadila se na nízkou stoličku u linky. Prsty se jí lehce třásly, přesto v ní nebyla panika. Spíš zvláštní směs prázdna a úlevy, jako by z ní někdo sundal těžký kabát, který nosila příliš dlouho.
Radek se objevil až po dvou hodinách. Otevřel dveře potichu, skoro váhavě, jako by si nebyl jistý, jestli má právo vstoupit.
— Mluvili spolu dlouho, — řekl a sedl si vedle ní. — Máma brečela. Veronika taky. Bohuslav byl úplně rozhozený, koktal, jak byl nervózní. A David… ten jen poznamenal, že čekal, kdy tohle jednou praskne.
Tereza přikývla, aniž by se na něj podívala.
— Veronika říkala… — Radek se zarazil a hledal slova, — že si poprvé uvědomila, jak to celé působí zvenčí. Že ji máma vedla k tomu, že všechno musí být dokonalé. Všichni musí jet na výkon. A hlavně ona sama. A že byla přesvědčená, že takhle je to správně.
Tereza se zhluboka nadechla.
— Možná to opravdu nemyslela zle. Jenže mně to stejně ubližovalo. A to se tím vysvětlit nedá.
— Já vím, — řekl Radek tiše. — Omlouvám se. Měl jsem se tě zastat. Místo toho jsem dělal, že nic nevidím. Bylo to… pohodlné.
Podívala se na něj. Dlouho, soustředěně, bez hněvu, ale s vážností, která nedávala prostor k úniku.
— Radku. Potřebuju, abychom odteď fungovali jako jeden tým. Ne já proti vaší rodině. Ale my dva spolu. Chápeš?
Přikývl.
— Chápu. A chci to tak. Opravdu.
Vzal ji za ruku a ona ucítila teplo, které jí projelo dlaní. Nebyl to velký gesto, spíš tiché potvrzení.
— Děti zůstaly u mámy do rána, — dodal. — Byly unavené, tam to pro ně bylo jednodušší.
Tereza jen kývla.
— A ty? Jak se cítíš? — zeptal se.
Chvíli mlčela. Ne proto, že by nevěděla, ale proto, že odpověď potřebovala nechat dozrát.
— Já… jsem naživu, — řekla nakonec.
A bylo to přesné.
Druhý den jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Ludmila Brňáková. Tereza se na něj chvíli dívala, než hovor přijala.
— Ano?
— Terezo… — hlas tchyně byl jiný než obvykle. Bez rozkazů, bez tlaku. Unavený. — Chtěla jsem ti říct, že jsi měla pravdu. Chovali jsme se k tobě špatně. Nebudu se vymlouvat. Jen… hodně jsem o tom přemýšlela. Pokud budete chtít, přijeďte za týden. A jestli ne, pochopím to.
Tereza zavřela oči.
— Děkuju, — odpověděla.
Nebyl to konec. To ani náhodou. Spíš první krok někam jinam.
Poprvé po mnoha letech měla pocit, že prasklina uvnitř ní ji nezlomila. Naopak — pustila dovnitř vzduch tam, kde bylo už dávno dusno.
A ten vzduch potřebovala.
Opravdu hodně.