— Iveto, tomu snad ani neuvěříš… Včera mi nebylo daleko k mdlobám! Normálně stojím v koupelnovém studiu, řeším obklady, barvy, vzory, a vtom mi volá Roman Jelínek: „Alžběto, hned se vrať domů, musíme si promluvit.“ Jasně že jo… Napadlo mě, že zas něco s autem, nebo že mi chce ukázat další prasklou trubku. Jak jsem byla naivní, Iveto. Ani ve snu by mě nenapadlo, že vůbec nepůjde o žádné opravy.
Tereza Konečná seděla na kuchyňské stoličce uprostřed místnosti a oběma rukama svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Na sporáku tiše probublávala pohanka, ale její mysl byla úplně jinde. Ve tváři se jí mísilo rozčarování, vztek a ten typ vyčerpání, kdy člověk ještě nepláče, ale oči má podezřele lesklé.
— Tak povídej. Co z něj vypadlo? — Iveta Horáková se natáhla přes stůl, cigaretu sevřenou mezi prsty.
— Sedí si tam, můj drahý Roman, tváří se strašně důležitě, jak nějaký ředitel na poradě. A pak spustí: „Terezo, bude potřeba přestěhovat mámu. V tom bytě už se jí špatně žije — třetí patro bez výtahu, okolí nic moc…“
— No jasně, — odfrkla Iveta a vyfoukla kouř, — a kdo ji jako hodlá stěhovat? To není plyšák, aby se přenášel z bytu do bytu.
— Přesně! — Tereza praštila dlaní do stolu. — A víš, jak to podal? „Vždyť sama uznáš… tady máme prostorný byt, hodně světla, všechno nové, po rekonstrukci, mamince tu bude dobře.“
Protočila oči a sepjala ruce, aby jimi nezačala máchat vzteky.
— Počkej. — Iveta zvedla obočí. — „Máme“? On fakt řekl „máme“?
— Ano. Úplně klidně. Přitom ten byt je, promiň, podle závěti výhradně můj! Po strýci Rostislavu Vávrovi. A celá rekonstrukce? Moje nervy, moje koruny a taky moje záda, která jsem málem zničila taháním těch zatracených pytlů se stavebninami.
Tereza vyskočila, přešla kuchyň a ukázala směrem k oknu.
— Víš, kolik mě to stálo? Rok a půl života! Zapáchající řemeslníci, věčné dodělávky, pětatřicet cest po obchodech… a on na to: „Máma se nastěhuje. Tobě to přece nevadí, že?“
Napodobila ho tenkým, protivným hláskem a zkřivila ústa.
— To je hajzl… — zamumlala Iveta a oklepala popel do podšálku. — A cos udělala ty?
Tereza se sesunula zpátky na stoličku a přitiskla si prsty ke spánkům.
— Nejdřív na mě šel hezky. Že jsem chápavá, laskavá, že jeho máma je stará a nohy ji bolí. Pak začal tahat rodinné řeči: „Jsme přece rodina, musíme si pomáhat…“ A nakonec vypálil: „Stejně tu skoro nejsi. Práce, vlastní záležitosti…“
Popadla lžičku a s podrážděním začala míchat čaj.
— Prý si myslel, že se do toho bytu ani nehodlám nastěhovat. A když je to tak, tak ať tam bydlí maminka. A já, Alžběta Holubová, se nějak zařídím.
Ivetě se rozšířily oči.
— Děláš si srandu… On ti tohle řekl přímo?
— Bez mrknutí oka. Seděl, popíjel kávu, pohupoval nohou a tvářil se spokojeně jak kocour u smetany. A ještě přihodil: „Vždyť chápeš… jsi žena, tobě je to jednodušší. Máma je stará, potřebuje péči. Nebudeš přece kvůli bytu vyhazovat starou paní na ulici…“
Tereza vyskočila a chytla se za hlavu.
— Iveto, přísahám, v tu chvíli jsem měla co dělat, abych mu tím hrnkem jednu nevrazila.
Zhluboka se nadechla, znovu se posadila a nehtem začala nervózně ťukat do desky stolu.
— A to nejlepší? Je vidět, že to měli promyšlené. Protože večer — zvonek u dveří. Otevřu a tam stojí Božena Králová. Šátek na hlavě, taška v ruce a výraz, jako by ji právě propustili z hospice.
Tereza rozhodila rukama.
— „Terezko, ahoj… Roman říkal, že jste se domluvili, že mi tu bude dobře… kdepak mám své pokojíčky?“
— To si děláš legraci! — Iveta málem zaskočila kouřem.
— Kdyby mi to vyprávěl někdo cizí, taky bych nevěřila! Rozhlíží se, otáčí hlavou, tašku postaví na zem — a z ní kouká krabice s nádobím! Chápeš? Oni už měli sbaleno. Bez mého vědomí!
Praštila pěstí do stolu.
— Iveto, nepustila jsem je tehdy dovnitř. Řekla jsem: „Ne, Boženo Králová, počkejte, tohle jsme s Romanem neprobrali.“ A ona na to — oči dokořán, pusa sevřená: „Jakže neprobrali? Roman říkal, že souhlasíš… že jsi chápavá… že rodina je svatá…“
Tereza zmlkla a zadívala se do hrnku, jako by v něm hledala odpovědi na všechny otázky světa.
Iveta vstala, obešla stůl a povzbudivě ji plácla po rameni.
— Tak co? Vyhodila jsi je?
— Zatím ano. Řekla jsem, že si to musím promyslet. A hned nato se rozjel kolotoč — Roman mi začal vyzvánět, pak posílat zprávy. Jaká jsem prý necitelná, že chci vyhazovat jeho mámu, že jsme prý strašné sobkyně, a že když nezměním názor, tak si o mně začnou myslet úplně jiné věci…