…že když svůj postoj nepřehodnotím, on možná přehodnotí i náš vztah. A když říká „my“, tak tím myslí mě a tebe, Ivet… mezi řečí.
Tereza si sevřela hlavu do dlaní a zhluboka vydechla.
— Chápeš to? Oni jsou fakt přesvědčení, že je to moje povinnost. Že prostě musím. Přitom ten byt je můj! Můj do posledního papíru! Mám k němu list vlastnictví, výpisy z katastru, závěť… všechno černé na bílém!
Vyskočila od stolu a začala přecházet po kuchyni sem a tam. V ruce nervózně svírala telefon a palcem bezmyšlenkovitě přejížděla po displeji.
— Celou noc jsem nezamhouřila oko. Jen jsem zírala do stropu a přemýšlela… Co to má znamenat? Mám doma takového chlapa? Nebo jsem vážně tak hloupá, že jsem si až teď všimla, s kým vlastně žiju?
Najednou se zastavila, zvedla telefon a prudce jím mávla.
— A dneska ráno… ráno přišel vrchol všeho. Probudím se a čtu zprávu: „Terezo, s mámou už vyrážíme. Pomůžeš nám vyložit věci?“
— To snad nemyslí vážně?! — Iveta si teatrálně chytla hlavu.
— Myslí! Jsou na cestě! — Tereza se zasmála, ale byl to krátký, hysterický smích. — Ty víš, co by to znamenalo, že jo? Kdybych je pustila dovnitř, je konec. Pak už bys je odsud nedostala ani soudem. A Božena Králová? Důchodkyně. První, co by chtěla, by bylo přihlášení k trvalému pobytu.
Sedla si zpátky ke stolu a propletla prsty, až jí zbělaly klouby.
— Tak mi řekni… co mám dělat, Ivet?
Iveta si promnula bradu, potáhla z cigarety a přikývla s výrazem člověka, který právě rozdává rozkazy před bitvou.
— Co dělat? Poslouchej. Za prvé: nepouštět je dovnitř. Ani na minutu. Za žádných okolností. Za druhé: vyměnit zámky. Klidně dneska. Zatímco budou tahat kufry z kufru auta, ty poběžíš za zámečníkem. Za třetí: všechny dokumenty — list vlastnictví, závěť po Rostislavu Vávrovi, účtenky, daně — dát do složky. A rovnou za právníkem. Jasné?
Tereza přikývla tak prudce, až jí v krku luplo.
— Jasné. Jenže… ty víš, že se jen tak nevzdají.
— To je mi jasné, — Iveta típla cigaretu. — Tak uvidíme, kdo z nich má pevnější nervy.
V tu chvíli se zvenčí ozvalo tlumené bouchnutí dveří auta.
Tereza vyskočila, přiskočila k oknu, pohlédla dolů — a zbledla.
— Ivet… jsou tady.
Pomalu se otočila. Oči měla vytřeštěné, lesklé, jako by ani nedýchala.
— Tak jo, — Iveta vstala a vyhrnula si rukávy. — Připrav se. Tohle je teprve začátek.
Proníklý zvonek u dveří rozřízl ticho bytu jako výbuch.
Tereza zůstala stát uprostřed kuchyně. Ruce se jí třásly, nohy měla těžké, jako by jí někdo nalil olovo do lýtek.
„Neotvírej… třeba si budou myslet, že tu nikdo není,“ problesklo jí hlavou. Jenže zvonek se ozval znovu. Dlouhý, drzý, naléhavý.
— Terezo! — zazněl Romanův hlas z chodby. — No tak, otevři. Nedělej scény! Přivezli jsme věci!
— My… věci… — zopakovala tiše, s hořkostí v hlase.
Pak prudce otevřela.
— No konečně! Už jsme si mysleli, že tu ani nejsi, — spustila Božena Králová vesele a už se shýbala pro tašku. — Romane, ber tohle. Pozor, tamhle je porcelán po babičce, ať to nerozbiješ…
— Stát. — Terezin hlas zazněl ostře a hlasitě, až ji to samotnou překvapilo. — Co to má znamenat?
Roman si rozpačitě poškrábal zátylek a uhnul pohledem.
— Proč hned takhle… vždyť je to v klidu. Máma je máma. Není cizí.
— A já jsem kdo, Romane? Stěhovák? Nebo pečovatelka? — zkřížila ruce na prsou, jako by se snažila udržet srdce v normálním rytmu.
— Zase to dramatizuješ… — zabručel. — Už jsme to probrali. Máma tady bude bydlet. A ty… no, ty budeš tak napůl tady a napůl tam. Nějak se domluvíme.
— Napůl?! — vykročila k němu a téměř ho přitlačila k futrům. — Ty si ze mě děláš legraci, nebo mě máš za úplnou blbku?
Božena Králová zvedla bradu a sevřela rty.
— Takový tón, Terezko… a my jsme přišli v dobrém. Nejsem náročná, mně stačí koutek. Nic víc.
— Koutek?! — vyjekla Tereza. — V mém bytě?! V bytě, který jsem zdědila po Rostislavu Vávrovi? Za který jsem sama platila daně, sama ho opravovala, sama tahala pytle s cementem?! Ty mi chceš nabídnout koutek v mém vlastním bytě?!
Božena si založila ruce na prsou a povytáhla obočí.
— No prosím… jaká slova. Copak byt… co bys s ním sama dělala? Sama to neutáhneš. Ženská potřebuje chlapa. Rodinu. A ty… ty jsi vždycky byla sobec, Terezo.
Tereze se po krku rozlila horkost. Vzteklá, ponížená, zraněná. V hlavě se jí mihla absurdní chuť popadnout první pánev a hodit ji po nich.
— Zbláznili jste se oba?! — vykřikla a roztřesenou rukou ukázala ke dveřím. — Okamžitě…