— Sbaleno? Tak šup s tím ven a rovnou do auta. A hned!
Roman Jelínek si hlasitě povzdechl a bezradně zakroutil hlavou.
— Terezo… já věděl, že nejsi jednoduchá. Ale že to dojde až sem… — pokusil se o smířlivý tón. Pak se obrátil k matce. — Mami, pojď, postojíme zatím na chodbě. Necháme ji vychladnout.
Jenže Božena Králová se ani nepohnula. Zatvrdila se, bradu vysunula vzdorovitě dopředu.
— Ne. Nikam nejdu. — Hlas měla ostrý. — Romane, vezmi ty věci. Ať si pak klidně zkusí nás vyhodit.
— Cože?! — Tereza udělala krok vpřed. — Tak takhle to hrajete?
Vpadla do předsíně, strhla svazek klíčů z poličky a sevřela je v dlani. Vzápětí už stála u dveří.
— Máš na výběr, Romane. Buď hned teď vezmeš svou matku a oba zmizíte, nebo okamžitě volám policii. Samovládné jednání, paragraf jak vyšitý. Myslíš, že nevím, že bez mého souhlasu tu nemáte právo ani stát na prahu?
— Prosím tě, nedělej scény… — Božena protočila oči. — Policie… to je jak z nějakého špatného divadla.
— Divadlo jste tu rozpoutali vy! — vybuchla Tereza. — Mám všechny papíry. Ten byt je můj. MŮJ. Klidně sem přiveďte deset hlídek, nedostanete odsud ani centimetr!
Roman si unaveně promnul obličej.
— Proč to tak vyhrocuješ? Vždyť jsme rodina…
— Rodina?! — zasyčela Tereza. — Rodina se respektuje. Vy jste jen přítěž. Přisátí na mém životě a ještě mi diktujete, koho smím pustit do vlastního domova!
Božena přistoupila blíž a výhružně natáhla prst.
— Víš co? Když jsi tak nevděčná, když je ti manžel ukradený a jeho matka taky, tak to řeknu na rovinu. Jsi mrcha. Ano, mrcha! Roman si tě neměl brát. Varovala jsem ho od začátku. Ale on neposlechl. Tak ať si teď přemýšlí…
Vzápětí se prudce otočila, popadla krabici ze země a mrštila s ní o zeď.
Ozval se rachot, nádobí se rozletělo po podlaze, něco prasklo, něco se skutálelo ke stěně.
Tereza ztuhla.
— Dost… — procedila skrz zuby. — Tímhle to končí.
Vběhla do předsíně, přehodila přes sebe bundu, popadla telefon a aniž by se ohlédla, vykřikla:
— Pět minut! Jestli tu za pět minut nebudete, volám policii a podávám žádost o rozvod. Jasné? Roz. Vod.
Dveře za ní bouchly a ona vyletěla na chodbu.
Nádech. Výdech.
Dýchej, Terezo…
Telefon se jí třásl v ruce. Vyťukala kontakt „Zámečník – zámky“.
— Dobrý den, Ondřeji? Potřebuji vás okamžitě. Ano, dnes. Do hodiny. Ne večer, hned. Výměna zámků. Všech.
Sešla dolů a minula Romanovo auto zaparkované před domem. Seděl za volantem, kouřil. Božena cosi zuřivě psala do telefonu. Nevšimli si jí.
— Ivet, je rozhodnuto, — řekla Tereza do mobilu. — Už nečekám. Ať táhnou oba.
— Konečně, — vydechla Iveta Horáková. — Udělej, co musíš. A pak uvidíme, kdo z koho.
Tereza zavřela oči a zatnula pěsti.
— Zítra podávám rozvod.
Ta slova zazněla klidně. Tvrdě. Bez slz.
Stála ve dveřích svého bytu, opřená ramenem o futro, a sledovala, jak zámečník kontroluje nové zámky.
— Hotovo, paní. Pevné jak trezor, — zamručel muž v montérkách a ukládal nářadí. — Jen klíče nikomu nedávejte. Ani rodině.
— Nebojte, — přikývla Tereza. — Děkuju. Netušíte, jak jste mi dneska pomohl.
— Ale kdepak, — ušklíbl se. — Takových případů mám dnes už třetí. Lidi se berou bez rozumu a pak mění zámky.
Dveře za ním zapadly s uspokojivým cvaknutím. Ticho. Husté, sladké ticho bez Romana a bez Boženy.
Pomalu prošla bytem. Hlava jí hučela, ruce se jí ještě chvěly. Ale uvnitř… uvnitř se poprvé po letech rozhostil prostor.
Konec. Stačilo.
Telefon zavibroval.
„Roman: Co to vyvádíš? S mámou jsme půl dne stáli před dveřmi! Otevři, promluvíme si jako dospělí.“
Jako dospělí? ušklíbla se. Když mě chtěli postavit před hotovou věc, to bylo dospělé?
Neodpověděla. Zablokovala ho. Vzápětí další hovor.
— Tak konečně! — zaječela Božena Králová. — Co si to dovoluješ, ty čarodějnice?! Myslíš, že jsi tu paní?! Ten byt je společné jmění! Zbláznila ses? Zítra jdu za právníkem a dám tě k soudu!
Tereza se rozesmála.
— Boženo Králová, vy jste se asi ve škole špatně učila…