— …učili. — Tereza Konečná si klidně dopověděla myšlenku. — Ten byt jsem zdědila. Dědictví se do společného jmění nepočítá. Nemá na něj nárok ani Roman. Takže si sbalte své hrnce a táhněte zpátky do svého dvoupokojáku na okraji města.
— Jak se opovažuješ?! Aby tě… — hlas Boženy Králové se zlomil do hysterického jekotu a vzápětí ztichl. Zřejmě to sama položila.
Hotovo. Takhle tedy vypadá jednání „jako dospělí“.
Hned další ráno seděla Tereza v kanceláři právníka. Měla na sobě tmavě modrou halenku zapnutou až ke krku, vlasy stažené do uhlazeného culíku. Před ní ležely srovnané dokumenty: list vlastnictví, výpis ze závěti, potvrzení z finančního úřadu. Všechno připravené, přehledné, nezpochybnitelné.
— Z právního hlediska váš manžel k tomuto bytu nemá žádné oprávnění, — konstatoval právník chladně, zatímco listoval papíry. — Při rozvodu se děděný majetek nedělí. Ani jedna strana si na něj nemůže činit nárok.
— Výborně, — přikývla Tereza bez zaváhání. — Sepište žalobu. Rozvod. Bez majetkového vyrovnání. Bez debat.
Právník se na ni krátce podíval přes brýle.
— Jste rozhodná. Většina žen ve vašem věku váhá měsíce.
— Já váhala patnáct let, — odpověděla tiše. — Teď už na to nemám čas.
Když vyšla ven, poprvé po dlouhé době si koupila kávu do kelímku a místo tramvaje se vydala pěšky. Procházela kolem výloh, míjela spěchající lidi. Z nedalekého bistra vonělo grilované maso, z ulice se mísil štěkot psů s houkáním aut.
A svět se točil dál. Kupodivu bez ohledu na její rodinné drama.
Telefon v kapse zavibroval. Zpráva od Ivety Horákové:
„Tak co? Už je po všem? Nebo zase přemýšlíš?“
Tereza se pousmála a odepsala:
„Přemýšlím… že by se hodilo sehnat kontakt na firmu, co montuje alarmy. Pro jistotu.“
Sotva mobil uklidila, znovu zazvonil. Roman Jelínek. Samozřejmě. Jednapadesátý pokus během jediného dne.
— Teri… — ozval se zkroušený hlas. — No tak, neblázni. Vždyť jsme rodina. Uklidni se. Já… já už chápu, že jsem to podělal. Máma… no, znáš ji…
— Znám, — přerušila ho bez emocí. — Dvacet let je to tvůj hlavní řídicí orgán. Ty máš jen míchu, Romane. A podle ní taky jednáš.
— Ale no tak… — povzdechl si, zapálil si, cvaknutí zapalovače bylo slyšet až k ní. — Všechno hrotíš. Zůstaneme, uvidíme… proč se chováš jak dítě…
— Jasně. Ty budeš „uvažovat“ u maminky a já zůstanu ve svém bytě. Sama. Od dneška. Oficiálně.
— Počkej! — vyprskl vztekem. — Ty si myslíš, že tě jen tak pustím? To se ještě uvidí, kdo z koho…
— Ach, Romane, — zasmála se. — Ty jsi mě pustil už dávno. Jen sis toho nevšiml.
— Jdi k čertu! — vyštěkl a hovor skončil.
Konečně.
Večer se chodbou rozezněl křik.
— Otevři, Terezo! Okamžitě otevři! Ty potvoro! Zavolám policii! Já ti… já ti…
Hlas Boženy Králové se třásl, přecházel v kašel. Do dveří bušila pěstmi, kopala do nich.
Tereza si zatím zapnula varnou konvici. Přehodila si přes ramena župan, přistoupila ke dveřím a podívala se kukátkem. Před domem stála známá bílá „sedmička“. Roman seděl za volantem, hlavu opřenou o ruce.
Vytáhla telefon a vytočila 112.
— Dobrý večer. U vchodu do domu na adrese… dochází k narušování pořádku. Skupina osob vyhrožuje, křičí a buší na dveře. Žádám o zásah.
— Rozumím, hlídka je na cestě.
Za deset minut dorazili dva policisté. Mladý seržant s hubeným obličejem a jeho starší kolega s výrazem člověka, který už všechno viděl.
— Tak copak tu máme? — zabručel starší. — Zase rodinné nedorozumění?
Božena Králová okamžitě spustila srdceryvnou scénu:
— Ona nás vyhodila! Mě, matku vlastního manžela! Na ulici! To je zacházení?!
Seržant bez emocí nahlédl do tabletu.
— Dobře. A byt patří komu?
Tereza beze slova podala dokumenty.
— Mně. Z dědictví.
Policista kývl na kolegu.
— Tak je jasno. Vy tady nemáte co dělat. Jedná se o soukromý majetek. Bez souhlasu majitelky je vstup zakázán. Půjdete s námi sepsat protokol za rušení veřejného pořádku.
— Aby vás… — zasyčela Božena Králová, ale už ji brali pod paží.
— A ty si to zapamatuj, Romane, — Tereza vyšla na chodbu, zatímco on vystoupil z auta. — Moje trpělivost skončila. Teď už se všechno řeší podle zákona. Rozvod podávám. A sem už nechoďte. Pro mě jste cizí lidé.
Roman polkl, sklopil oči. Ramena mu poklesla.
— Teri… no tak…
— Já? — narovnala se a podívala se mu přímo do očí. — Já jsem svobodná. A klidná. Ty jsi dospělý muž. Běž za maminkou. Žijte si spokojeně. Hlavně hodně daleko ode mě.
Dveře se zavřely.
Tentokrát definitivně.
Ticho.
A v tom tichu přišla úleva. Tak lehká, jakou dosud nikdy nepoznala.