— Nemáš mezi známými někoho, kdo by prodával chatu? — vyhrkl nečekaně Radomír Peška, jejich firemní ajťák, právě ve chvíli, kdy Aleně Kovaříkové instaloval nový software. — Už jsem se vyptal snad úplně všech. Sháním něco levnějšího, manželka po chatě touží už roky.
— Ty jsi ženatý? — vyklouzlo z Aleny spontánně. Překvapením si dokonce přikryla ústa dlaní, hned jí došlo, jak nepatřičně to vyznělo.
— No jasně, proč by ne? — usmál se. — A máme i syna, Matěje Pešku. Chodí do páté třídy.
Alena jen přikývla, slova se jí hledala těžko.
V práci měl Radomír pověst věčného mládence. Kolegové byli přesvědčení, že vystřídal už kdekoho a o svatbě nemůže být řeč. Všichni přece věděli, že nějakou dobu bydlel u Simony Hruškové, která už si plánovala svatbu. Jenže pak se z ničeho nic rozhádali a rozešli. Simona tehdy, se slzami v očích, vinu házela hlavně na sebe — prý to pokazila ona, i když co přesně se stalo, nikdo vlastně nevěděl.
Po Simoně přišla Milena Králová, o dobrých pět let starší. Spousta lidí jim fandila, zdálo se, že by to konečně mohlo vyjít. Ani tentokrát to ale nedopadlo. Milena se k tomu odmítala vracet, jen jednou utrousila, že si asi připadal příliš mladý a ona pro něj už nebyla ta pravá.
Starší kolegyně z oddělení Radomíra dokonce litovaly — takový chlap, a štěstí v lásce nikde. A teď se ukázalo, že je dávno ženatý. Pěkný vykuk, pomyslela si Alena, i když si hned vzápětí řekla, že jí do jeho soukromí vlastně vůbec nic není.
Vtom si vzpomněla na svého vzdáleného bratrance Rostislava Marka. Ten se už dlouho chystal prodat chatu, prakticky hned poté, co mu zemřela maminka. Neměl ji rád, jezdil tam jen kvůli ní. Neustále ho o něco žádala — posekat trávu, dovézt nákup, spravit plot. A Rostislav byl od dětství ten typ, co neuměl odmítat. Na přání rodičů se prostě nevykašlal.
Navíc byl spíš samotář, uzavřený člověk, a silně koktal. Jako malého ho jednou vylekala cizí pes. Později se ukázalo, že si s ním chtěl jen hrát, ale strach v něm zůstal a s ním i koktání.
— Radomíre, zkusím se poptat. Možná by se jeden skromnější objekt našel. Není to žádný luxus, ale mohlo by to být cenově přesně podle tvých představ, — slíbila Alena.
Všimla si, jak se mu rozzářily oči a viditelně pookřál.
Rostislav se ale prodejem chaty sám nijak zvlášť nezabýval, nebyl ten typ, co by něco aktivně řešil. Už když ještě žila jeho maminka, držela ho ve všem pevně v rukou a celý jeho život nenápadně, ale vytrvale usměrňovala, takže bez ní působil poněkud ztraceně a nebylo jasné, kdo ho teď vlastně nasměruje dál.