Bez matky ho kdysi donutila dodělat školu, následně mu domluvila místo ve firmě svých známých, kteří obchodovali se zdravotnickou technikou, a po léta mu nenápadně, ale důsledně nastavovala směr. Teď, když tu nebyla, působil Rostislav Marek dojmem člověka bez kompasu, jako by se jen nechával unášet proudem, do něhož ho kdysi navedla právě ona.
„Vážně? A k-k-kdo to chce koupit, nějaký tvůj známý?“ ožil najednou. „To je paráda, mně je ta chata vlastně k ničemu. Jen p-p-posílám poplatky, zahrada je zarostlá a dům bez péče brzy s-s-spadne. A s cizími lidmi se mi do toho n-nechce, člověk n-nikdy neví, může tě někdo natáhnout, však v-víš,“ vyhrkl nadšeně a štěstí mu zjevně pomohlo i s koktáním.
„Tak fajn, on se ti ozve sám a domluvíte se, kdy se tam zajedete podívat,“ uklidnila ho Alena Kovaříková. „Nemusím vás ani oficiálně seznamovat. Jmenuje se Radomír Peška, pošlu ti jeho číslo, abys věděl, že volá on.“
Radomírovi se chata Rostislava zalíbila hned při první návštěvě a všechno šlo překvapivě rychle. Papíry vyřídili bez zbytečných průtahů a bylo hotovo.
Alenu ale zarazilo, s jakou vervou Radomír spěchal. Objekt nebyl nijak výjimečný, přesto se ani neobtěžoval prohlížet jiné nabídky. Stačilo mu, že udělal radost své ženě, a víc neřešil.
Po čase si Alena vzala dovolenou. Když se vrátila do práce, čekalo ji další překvapení – v kanceláři měli nového ajťáka, Dalibora Šimka.
„To je hrůza, Radomír Peška zemřel, představ si,“ šeptaly si kolegyně. „Utrhl se mu trombus. A přitom byl ještě docela mladý. Nikdy se prý neusadil, pořád si chtěl užívat.“
„On ale ženatý byl,“ namítl někdo jiný. „Ztratil občanku a do nové mu manželství už nezapsali.“
Rozjela se vášnivá debata o tom, kolika ženám Radomír sliboval hory doly.
„A jeho manželka o tom nevěděla?“
„Divné, měsíc bydlel u Karolíny Hejnové. To byla tak naivní?“
„Namluvil jí, že má dlouhou služební cestu do regionu, na naše pobočky,“ zasmál se jeden z kolegů a smích se rozlil místností.
„O mrtvých buď dobře, nebo vůbec,“ zarazila je vedoucí a hovor utichl. Člověk už tu není, tak proč ho dál rozebírat.
Upřímně, Aleně Radomíra bylo líto. Byl to výborný ajťák a hlavně slušný, ochotný chlap. Všem vycházel vstříc, nikdy nikoho neodmítl a klidně zůstával v práci dlouho do večera, když bylo potřeba někomu něco naléhavě opravit.