Jeho hlas zněl pevně a klidně, až Alenu znovu překvapilo, jak moc se změnil. Rostislav se obrátil ke psovi a rázně zavolal:
„Lasko, ke mně! Neplaš hosty.“
Pak kývl na kluka, který se pořád nemohl rozhodnout, jestli má běžet zpátky k psovi, nebo zůstat u dospělých. „Matěji, pojď sem. Tohle je moje sestra Alena Kovaříková, její manžel Bohdan Kučera a jejich dcera Nela Kučerová. Tak co, ukážeš Nele Lasku? Běžte si hrát.“ Děti okamžitě zmizely na zahradě a pes se za nimi rozběhl s nadšeným štěkotem.
Na verandu mezitím vyšla drobná, křehká dívka s brýlemi, působila nesměle, ale když se podívala na Rostislava, oči se jí rozzářily.
„Tohle je Kristýna,“ představil ji. „Tu chatu jí kdysi daroval její bývalý manžel Radomír Peška. Pak Radomír zemřel a já sem přijel jen vyzvednout máminy věci. Všechno se tehdy semlelo hrozně rychle, prodej, papíry… a s Kristýnou jsme zůstali sami. Uvědomil jsem si, že ji prostě nedokážu opustit. A tak…“ pokrčil rameny, „tak takhle to dopadlo.“
Bylo zbytečné cokoliv doplňovat. Způsob, jakým se na sebe dívali, mluvil jasněji než dlouhá vysvětlení.
Později, když už oslavili Rostislavovu svatbu s Kristýnou, děti byly tak vyčerpané, že usínaly vestoje, a Kristýna je šla uložit, Alena si bratra přece jen odchytla.
„Ty se tedy umíš rozhodnout,“ zavrtěla hlavou. „Mám z tebe radost, ale vážně – jak ses k tomu tak rychle odhodlal?“
Rostislav si povzdechl. „Když jsem přijel, byla Kristýna úplně ztracená. Je hrozně bázlivá, ještě víc než já kdysi. Rozplakala se a svěřila se mi, že Radomír s ní začal žít bez lásky, krátce poté, co odešla z dětského domova do bytu, který dostala. Otěhotněla, byla mladá a zamilovaná, první opravdový cit. On si ji vzal spíš ze soucitu, protože nikoho neměla. Došlo jí to až později a chtěla se rozvést, jenže on už byl vážně nemocný. Tu chatu jí koupil jako omluvu, chtěl to stihnout…“
„No, musím uznat, že se omluvil velkolepě,“ zasmála se Alena. „Dům i manžel k tomu.“ Když ale uviděla bratrův vážný pohled, rychle zvážněla.
Rostislava už skoro nepoznávala. Měl rodinu, Kristýna čekala dítě, Matěj si pamatoval vlastního otce a přesto Rostislava přijal – Radomír byl dobrý táta a Matěj cítil, že i Rostislav mu stojí blízko. Bratr přestal koktat, jeho dřívější nejistoty se někam vytratily. V domě byl oporou pro všechny, nesl odpovědnost a sám sebe stavěl až na poslední místo.
Skutečná láska a upřímná touha udělat své blízké šťastnými dokážou muže proměnit k nepoznání – dodat mu sílu, klid, sebevědomí a také laskavost, která se nedá naučit.