Já jsem za těch osm let nechala u mámy dvě stě dvacet osm tisíc pět set korun. Nebylo to zaokrouhlené číslo, protože jsem si schovávala každou účtenku a každou platbu zapisovala. Léky — pravidelně každý měsíc. Pleny, když už máma nedokázala vstát z postele — dvě balení týdně, tři sta korun za kus. Pečovatelka na čtrnáct dní, když mě složila chřipka a nebyla jsem schopná za mámou jezdit — sedm tisíc. Oprava koupelny poté, co praskla trubka a voda protekla k sousedům pod námi — patnáct tisíc sedm set padesát. Nová ortopedická matrace — pět a půl tisíce. Výměna okna v ložnici, protože staré už nedoléhalo a máma v noci promrzala — sedm tisíc sedm set padesát.
V průhledných deskách leželo devadesát sedm dokladů. Nesbírala jsem je kvůli soudu ani kvůli dokazování. Prostě jsem taková byla. Dělala jsem dispečerku, takže jsem měla všechno v kolonkách, číslech a poznámkách. Co nebylo zapsané, jako by se nestalo.
Máma rok od roku chřadla. Ten poslední už skoro nevstávala. V práci jsem si vyjednala poloviční úvazek — místo devíti a půl tisíce jsem nosila domů čtyři tisíce sedm set padesát. Karel nic neříkal. Vlastně ten rok mluvil málo obecně. Jenže jsem na něm viděla, jak je vyčerpaný. Byli jsme vyřízení oba. Hypotéka, máminy výdaje, poloviční výplata, pořád dokola.
A pak mi máma jednou zavolala. Hlas měla slabý, ale zvláštně pevný. Nezněl jako hlas nemocného člověka. Spíš jako hlas někoho, kdo si něco promyslel až do konce a už nehodlá ustoupit.
„Karolíno,“ řekla, „já už jsem se rozhodla, holčičko. Ty se netrap.“
„O čem mluvíš, mami?“
„O všem. Jednou to pochopíš.“
Tehdy jsem nepochopila vůbec nic. Napadlo mě, že mluví o doktorech, o léčbě, možná o tom, že už nechce další vyšetření. Nevyptávala jsem se. U nemocného člověka člověk nikdy neví, co přesně má na mysli.
O čtyři měsíce později máma zemřela.
Notářská kancelář byla malá místnost v přízemí obytného domu. U zdi stály čtyři židle, v rohu se krčil fíkus a z vedlejší místnosti se linula vůně kávy. Za stolem seděla žena s brýlemi — notářka Dana. Měla klidný, úředně zdvořilý výraz. Takové scény nejspíš zažívala každý týden.
Stanislav nepřišel sám. Okamžitě mi došlo, že muž vedle něj je právník. Oblek, aktovka, ruce položené na kolenou tak přesně, jako by je někdo narýsoval pravítkem. Najatý člověk. Stanislav si zaplatil i doprovod k notářce.
On sám měl drahý kabát a dokonale vyleštěné boty. Na malíčku si otáčel prsten. Stříbrný, těžký, s černým kamenem. Dělal to vždycky, když byl nervózní. Jenže tentokrát z něj nešel strach. Spíš nedočkavost. Vypadal jako člověk, který stojí ve frontě pro výhru a už si v duchu počítá peníze.
Když mě uviděl, výraz mu ztvrdl. Rty se mu stáhly do úzké čárky.
„Tak tys přece jen dorazila.“
„Dorazila.“
„Zbytečně. Bude to trapné.“
Posadila jsem se na židli u stěny. V kabelce jsem měla desky s účtenkami. Sama jsem nevěděla, proč jsem je vzala s sebou. Prostě jsem je ráno strčila do tašky.
Dana se podívala nejdřív na nás dva, potom na svědky — starší paní v šátku a muže středního věku. Oba byli přizvaní kvůli předepsanému postupu.
„Prosím o klid. Začneme.“
Otevřela složku a vytáhla první listinu.
„Závěť paní Mileny, sepsaná dne jednadvacátého března roku dva tisíce dvacet. Přečtu její obsah.“
Stanislav se lehce naklonil dopředu. Jeho právník si upravil brýle.
První závěť byla stručná. Byt rovným dílem napůl. Chata také napůl. Garáž celý Stanislavovi.
Stanislav vydechl, opřel se o opěradlo a pootočil hlavu ke mně. Na tváři se mu objevil shovívavý úsměv.
„No vidíš,“ pronesl tiše. „Polovina. I když i ta polovina je za nějaký papír z archivu až moc.“
Právník mu položil dlaň na loket, jako by ho chtěl zarazit. Stanislav jen mávl rukou.
Dana nezvedla oči. Pečlivě odložila první list a vzala do ruky druhou obálku. Byla pevná, bílá, zapečetěná červeným voskem.
„Existuje ještě jedna listina,“ oznámila. „Uzavřená závěť paní Mileny. Byla sepsána čtrnáctého srpna roku dva tisíce dvacet pět. Je pozdější než předchozí dokument, a proto má podle zákona právní účinky právě tato závěť.“
Stanislavovy prsty se zastavily. Prsten se přestal otáčet.
„Co znamená uzavřená?“
„To znamená, že její obsah nebyl až do této chvíle známý ani mně. Obálku otevírám za přítomnosti svědků.“
Svědci mlčky přikývli.
Dana vzala nůž na dopisy, opatrně rozřízla obálku a vytáhla složený papír. Rozložila ho, přejela očima první řádky a pak začala číst. Hlas měla rovný, bezbarvý, téměř úřední.
Seděla jsem bez hnutí a skoro nedýchala. V hlavě mi bušilo tak silně, že jsem měla strach, jestli to není slyšet.
„Byt na adrese… odkazuji své dceři Karolíně Karlové Solovjové. Rekreační pozemek s domem na adrese… odkazuji své dceři Karolíně Karlové Solovjové. Garáž… odkazuji svému synovi Stanislavu Kolářovi.“
A potom následovala poznámka. Byla psaná máminou rukou. Poznala jsem ji i přes celý stůl — rovná písmena lehce nakloněná doprava, dlouhý ocásek u písmene „d“.
„Syn se o sebe postará. Má tři provozovny a vlastní příjem. Dcera to potřebuje víc. Osm let byla u mě. Ani jednou mě neopustila. Syn za tu dobu přijel třikrát. Jednou kvůli pneumatikám.“
Dana dočetla a položila papír na stůl.
Stanislav seděl bílý jako stěna. Až tehdy jsem si uvědomila, že při slovech o uzavřené závěti trochu povstal ze židle; teď se ztěžka sesunul zpátky.