— Amálie Váleková! Co to má znamenat?!
Instinktivně oddálila telefon od ucha. Štěpán Smutný křičel tak prudce, až reproduktor chrčel.
— Ztrapnila jsi mě před cizími lidmi! Nemůžu zaplatit účet! Karta je zablokovaná! Číšníci na mě civí, jako bych byl nějaký ztracený chudák!
Stála u kuchyňského okna, sledovala, jak se venku honí sněhová vánice. Neodpovídala.
— Proč jsou ty karty zablokované?! Amálie, slyšíš mě vůbec?!
— Slyším. Kolik je teď u tebe hodin?
Na druhé straně bylo ticho.
— Co prosím?
— Jsi přece v Plzni. Tam je teď poledne. Ty mi ale mluvíš o večeři. O restauraci, svíčkách a večerní atmosféře.
Krátká pauza. Zřetelně slyšela, jak polkne.
— No… obědvám s kolegou. Místní podnik, docela slušný. Vždyť jsem ti říkal, že se sejdu s Dobroslavem Fialou. Amálie, přestaň vymýšlet a kartu prostě odblokuj.
Hovor ukončila. Ještě včera mu sama balila kufr na služební cestu: termosku, teplé ponožky, čepici. Na prahu ji objal a s úsměvem políbil: „Nestýskej si.“ Pětadvacet let mu věřila bez zaváhání.
Telefon znovu zavibroval. Místo odpovědi otevřela bankovní aplikaci. Včera večer — hotel v Rovinji. Dnes ráno — restaurace, opět Rovinj. O Plzni ani zmínka.
Něco v ní prasklo.
Otevřela notebook. Ruce se jí netřásly. Čekala pláč, hysterii, možná rozbité nádobí. Místo toho cítila jen prázdno.
Sociální sítě. Vyhledávání: Beáta Šimonová. Dispečerka z vozového parku, kde Štěpán pracoval. Profil veřejný. Spousta fotek. Ty poslední — z předvčerejška. Moře, sklenky červeného vína při západu slunce. A další snímek: mužská ruka na pozadí vody. Na zápěstí stará armádní jizva. Přesně takovou měl jen jeden člověk.
Notebook zaklapla. Nalila si sklenici vody.
Štěpán volal znovu, tentokrát mírněji, skoro něžně:
— Amálko, promiň. Nechtěl jsem být hrubý. Jen jsem byl v šoku. Bylo to trapné před lidmi. Odblokuj tu kartu, vrátím se a všechno ti vysvětlím.
— Jsi v Plzni?
— Ano.
— Tak proč jsi včera platil hotel v Rovinji?
Ticho. Dlouhé a těžké.
— Co to meleš? Jaký Rovinj?
— Podívej se do aplikace. Všechny platby tam máš.
Pokusil se o smích, ale zněl falešně.
— To je… pracovní záležitost. Musel jsem tam odvézt dokumenty. Kvůli firmě. Zapomněl jsem se zmínit.
Položila telefon na stůl. Oblékla si bundu a odešla.
Zámečník dorazil asi za hodinu. Starší muž v ošoupané bundě, s kufříkem nářadí.
— Budeme měnit zámek? — zeptal se.
— Ano.
— Je rozbitý?
— Ne. Jen chci nový.
Přikývl, dál se neptal. Pracoval tiše a svižně. Starý zámek sundal, nový nasadil. Podal jí dva klíče.
— Tady jsou. Ty původní už nepasují.
Stiskla klíče v dlani.
Večer zazvonil telefon znovu. Volala tchyně, Ludmila Vaceková, a v hlase měla starost i napětí, když začala mluvit o tom, že slyšela, že mezi Amálií a Štěpánem došlo k vážným problémům.