Hlas tchyně byl podrážděný a plný neklidu. Vyprávěla, že se Štěpán ozval celý rozhozený, prý nemá přístup k penězům, protože mu Amálie zablokovala karty. Nerozuměla tomu, proč to udělala. Muž přece potřebuje hotovost, zvlášť když je pracovně pryč. Má výdaje, reprezentaci, schůzky s lidmi. Prý je to trapné a nevhodné.
Amálie na okamžik zavřela oči, jako by tím chtěla zastavit vlnu únavy.
— Ludmilo, on není v Plzni — řekla klidně. — Je v Rovinji. S dispečerkou Beátou Šimonovou. Už třetí den. Viděla jsem fotky.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak tchyně vydechla tak, jako by Amálie řešila malichernost.
— Amálko, třeba to není tak, jak si myslíš. Muž má právo si někdy vydechnout. Možná je tam jen s kolegyní, nic víc. Nedělej si zbytečné závěry. Hlavně mlč a nedělej scénu. Mysli na rodinu.
Amálie hovor bez dalšího slova ukončila. Telefon položila stranou a těžce dosedla na gauč.
Ze svého pokoje vyšel Sebastian Doležal s otevřeným sešitem v ruce.
— Zase ho obhajovala? — zeptal se tiše.
— Ano.
— A kde vlastně je doopravdy?
Podívala se na syna. Šestnáct let. Věděl víc, než by chtěla.
— Jinde, než tvrdil.
Sebastian přikývl. Posadil se k ní, položil jí ruku na rameno. Nemusel nic říkat. Ticho bylo výmluvnější.
Štěpán se objevil ve čtvrtek. O den dřív, než sliboval. Amálie zaslechla, jak zápasí se zámkem. Kov zaskřípal, následovalo tlumené nadávání. Přišla ke dveřím a otevřela.
Stál na chodbě s cestovní taškou. Opálený, svěží. Voněl po moři a cizím parfému. Se severem to nemělo nic společného.
— Co to má znamenat? Klíč nefunguje!
Beze slova mu podala igelitový balíček. Uvnitř byly jeho věci, pečlivě složené. A složka. Výpisy z účtů, snímky obrazovky. Beáta s vínem při západu slunce. Jeho ruka s jizvou opřená o zábradlí u moře.
Otevřel desky. Výraz mu ztuhl, zbledl, pak zrudl.
— To není tak, jak to vypadá!
— Já si nic nepředstavuji.
— Nech mě to vysvětlit! Ty tomu nerozumíš! Trasa se změnila na poslední chvíli! Beáta tam byla náhodou, my jsme jen…
— Náhodou ve stejném hotelu. Náhodou u jednoho stolu. Náhodou s její rukou na tvém rameni.
Zatnul čelist, udělal krok vpřed. Amálie zůstala stát ve dveřích.
— Dobře! Tak jo! Ale nic to neznamenalo! Byl jsem vyčerpaný, chápeš? Ze všeho! Chtěl jsem si prostě normálně odpočinout!
— Za moje peníze. Ty, které jsem vydělávala dvanáct hodin denně, zatímco ty ses rekreoval.
— To byly společné peníze! Nemáš právo mě vyhodit z vlastního bytu!
— Ten byt je můj. Psala jsem ho na sebe ještě před svatbou. Vše je u notáře.
Otevřel ústa, pak je zase zavřel. V očích se mu objevil vztek.
— Tak to dám k soudu. Rozvod, alimenty. Vezmu si polovinu všeho, co jsme získali.
Amálie sáhla do kapsy županu a vytáhla další dokument.
— Už jsem to udělala. Žalobu na vrácení peněz utracených mimo rodinu. Právník říká, že máme silnou pozici.
Štěpán popadl balíček, otočil se ke schodům. Pak se ještě jednou ohlédl.
— Sebastian ti tohle nikdy neodpustí. Ty jsi zničila naši rodinu.