Rodina se mu rozpadla přímo před očima.
Dveře do pokoje se otevřely dokořán a vyšel Sebastian. Zastavil se, zadíval se na otce pevným, dlouhým pohledem, v němž nebylo ani stopy po synovské úctě.
— Lhal jsi nám, tati. Nejvíc mámě. Dřela se do úmoru, sotva stála na nohou, a ty sis mezitím platil dovolené s cizí ženskou.
Na Štěpánově tváři to cuklo. Otevřel ústa, chtěl něco namítnout, ale Sebastian už se otočil zády. Dveře jeho pokoje s tupým prásknutím zapadly.
Amálie tiše zavřela vchod. Z chodby ještě slyšela těžké kroky na schodech — pomalé, vláčné, jako by každý další vyžadoval zvláštní úsilí.
O dva měsíce později narazila Amálie u polikliniky na Ludmilu Vacekovou. Bývalá tchyně působila unaveně, sešle, jako by během krátké doby zestárla o celé roky.
— Amálie… — oslovila ji váhavě.
— Dobrý den.
— Štěpán teď bydlí u mě. To asi víš.
— Vím.
Ludmila chvíli mlčela, pak tiše pokračovala, skoro omluvně:
— Je jiný. A ne k lepšímu. Leží celé dny, nic nedělá. Peníze mi nedává žádné. Když ho pošlu aspoň nakoupit, udělá scénu a řekne, že ho jen sekýruju.
Amálie neodpověděla.
— Já jsem si tehdy myslela… — tchyně uhnula pohledem, — že jsi to s tou Beátou Šimonovou přeháněla. Že jsi možná něco zanedbala. Teď už vidím, jaký opravdu je. Vlastní matku má jen jako služku.
— Mě využíval pětadvacet let, — pronesla Amálie klidně. — Jen jste to nechtěla vidět.
Ludmila polkla a sklopila oči.
— Promiň.
Amálie přikývla a bez dalšího slova odešla.
Jednoho večera vešel Sebastian do kuchyně s mobilem v ruce.
— Mami, na tohle se musíš podívat.
Podal jí telefon. Sociální sítě. Profil Beáty. Čerstvá fotografie: ona po boku jiného muže. Popisek hlásal: „Konečně někdo, kdo si umí vážit.“ V komentářích se někdo zeptal: „A kde je ten předchozí?“ Odpověď byla stručná a krutá: „Ukázalo se, že je to nula. Myslela jsem, že má peníze, a přitom sedí mámě na krku.“
Amálie se pousmála a vrátila synovi telefon.
— Karma má někdy opravdu rychlé tempo. Zvlášť když si o ni člověk řekne sám.
Sebastian se posadil naproti ní.
— Co kdybychom v létě někam vyrazili? K moři. Jen my dva.
— Ráda. Ale tentokrát doopravdy. Bez lží.
— Bez lží, — souhlasil a přikývl.
Amálie vstala a pohlédla z okna. Venku panovalo teplo, slunce zalévalo ulici. Nastoupila do nové práce, měla rozumný rozvrh i slušný plat. Poprvé po letech nemusela obracet každou korunu. Koupila si kvalitní kabát a Sebastian tehdy řekl: „Sluší ti, mami.“
Štěpán mezitím přišel o všechno — o peníze, rodinu i respekt. Unavil i vlastní matku. Beáta si našla jiného, movitějšího a ochotnějšího. Štěpán jí volal, psal zprávy.
Sebastian ukazoval Amálii screenshoty. Otce si nezablokoval, jen mu neodpovídal. V poslední zprávě si Štěpán stěžoval, že žije u matky, peníze nemá, práci se nedaří a že je neustále terčem výčitek.