…„Nemám ani na nájem. Práce se mi rozpadá pod rukama, šéfové si na mě zasedli,“ stálo v posledních řádcích.
Amálie Váleková zprávu dočetla a nezareagovala nijak. Nezvedla se v ní lítost ani vztek. Jen prázdno, klidné a chladné.
„Prosí tě o půjčku,“ poznamenal Sebastian Doležal. „Píše, že to vrátí.“
„Odepsal jsi mu?“ zeptala se tiše.
„Ne. A ani nehodlám.“
Přikývla. Viděla, že její syn dospěl. Pochopil podstatnou věc: úcta se nedá získat zpátky jednou zprávou.
V sobotu seděli spolu na nádraží. U nohou dva malé batohy, lehké, skoro symbolické. V kapse jízdenky k moři, do Rovinji. Sebastian projížděl telefon, občas se usmál.
„Mami, koukni. Psala mi Karolína Bednářová, naše učitelka,“ otočil k ní displej. „Napsala, že jsem udělal dobře, když jsem tě podržel. Vyprávěl jsem jí to.“
„Co přesně?“ zeptala se.
„Jak jsi tátu vyhodila ze života. Řekla, že jsi silná. A že takových žen moc není.“
Amálie nevěděla, co odpovědět. Silná si nepřipadala. Jen už nechtěla dál fungovat jako někdo, kdo se všem přizpůsobuje.
Když vlak přijel, nastoupili a našli svá místa. Sebastian si sedl k oknu, ona na spodní lůžko vedle něj. Souprava se dala do pohybu. Za sklem ubíhaly šedé domy, pak otevřená krajina, stromy a pole. Dívala se ven a uvědomila si, že po dlouhé době jede na dovolenou doopravdy. Bez obav, že někdo utrácí její peníze potají. Bez kontrolování cizích účtenek. Bez lží.
Sebastian jí podal jedno sluchátko.
„Pustíme si něco spolu?“
Usmála se a přikývla. Hudba byla tichá, uklidňující. Mlčeli, sledovali krajinu. Amálie se v duchu zastavila u jednoduché myšlenky: je jí dobře. Prostě dobře.
Večer jí přišla zpráva od kolegyně z bývalé práce. „Slyšela jsem, že Štěpána Smutného vyhodili. Přišel na směnu opilý. Vedoucí řekl, že to byla poslední kapka.“
Přečetla to a telefon odložila. Sebastian spal na horním lůžku, zachumlaný v dece. Venku se setmělo, kola vlaku pravidelně klapala. Zavřela oči.
Nikoho netrestala. Jen přestala zachraňovat člověka, který o záchranu nestál. Přestala být tichou manželkou, co snáší a odpouští. A svět si zbytek vyřešil sám. Štěpán dostal přesně to, co si vybudoval. Beáta Šimonová také. Ludmila Vaceková pochopila, jakého syna vychovala. A Amálie získala svobodu.
Otevřela oči a zadívala se na spícího syna. Dýchal klidně. Měl matku, která se nebála zbourat falešnou rodinu, aby zachránila skutečný život. To mělo cenu.
Vlak je vezl k moři. K novému létu. K jiné kapitole, kde už nebylo místo pro přetvářku.
Milana Urbana jsem znala jako tichého souseda, který nosil tašky a občas přinesl domácí manty.
Dokud jednoho večera nezazvonil u dveří s prosbou, při které se mi sevřel dech. Chtěl, abych se na dvě minuty stala jeho zesnulou manželkou.