Hrát si na pštrosa, který strká hlavu do písku, pro něj bylo jednodušší než se postavit za vlastní ženu. Zastat se Marcely by totiž znamenalo opustit bezpečný prostor pohodlí a říct matce něco proti srsti. A hádky, jak Marcela dobře věděla, Michal nesnášel s téměř panickou úzkostí.
Jenže o šaty, které si toho dne oblékla, ve skutečnosti vůbec nešlo. Jedovatá poznámka od Stanislavy byla jen dalším článkem v dlouhém řetězci drobných ponížení, narážek a zlehčování. Stanislava nedokázala Marcele odpustit dvě věci. Zaprvé to, že vydělávala několikanásobně víc než její zbožňovaný syn. A zadruhé, že se bez něj uměla obejít. Byla samostatná, rozhodná a nepotřebovala se nikoho doprošovat. Protože ji nemohla zasáhnout přes peníze, mířila jinam — na její ženskost. Snažila se jí podsouvat, že úspěšná žena nemůže být zároveň přitažlivá.
Marcela došla ke kuchyňskému ostrůvku a s klidem, který působil až nepřirozeně, začala připravovat občerstvení. Ruce jí pracovaly mechanicky, ale v hlavě se jí náhle vynořila vzpomínka stará sotva dva měsíce.
Tehdy jim právě přivezli novou kuchyňskou linku, drahou a na míru vyrobenou. Stanislava se objevila „jen se podívat, jak to vypadá“, jak sama řekla, a hned po příchodu přejela dlaní po hladké mramorové desce. Pak teatrálně povzdechla.
„Marcelko, ty jsi vážně obdivuhodná,“ pronesla sladce. „Mít odvahu utratit takové peníze za kuchyň, když stejně celé dny sedíš ve své agentuře a u sporáku tě člověk skoro nevidí, to se jen tak nevidí. Jiná žena by možná zvolila něco skromnějšího. Ale nevadí. Aspoň si náš Michal bude moct objednávat hotová jídla a servírovat je na tomhle nádherném mramoru. Viď, Michale? Je vlastně skvělé, že tvoje žena klade takový důraz na efekt.“
Michal tehdy stál hned vedle, opřený právě o tu drahou kamennou desku. Místo aby cokoli řekl, jen se pousmál.
„Máma je prostě praktická, Marcel. Neřeš to,“ odbyl ji tehdy lehkým tónem.
„Zase si do tebe Stanislava rýpla?“ ozval se za ní tichý hlas a vytrhl ji ze vzpomínek.
U lednice stála teta Jitka, starší sestra její tchyně. Byla to žena nohama pevně na zemi a sestřiny toxické hry prohlédla dávno do posledního detailu.
„Zkusila to,“ odpověděla Marcela vyrovnaně a rozkládala na tác tartaletky s červeným kaviárem. „Další lichotka s jedem na dně. Dneska se tomu myslím říká urážkolichotka. Tentokrát se týkala mojí postavy a údajné odvahy nosit přiléhavé šaty. A Michal? Jako vždycky dělal, že se nic nestalo.“
Jitka k ní přistoupila blíž, vzala do ruky nůž a začala pečlivě krájet citron na tenké plátky. Krátce se podívala ke dveřím vedoucím do chodby a ztišila hlas.
„Marcel, jsi dospělá ženská, vedeš vlastní firmu. Opravdu si myslíš, že si Stanislava tenhle způsob mluvení vymyslela sama?“ ušklíbla se, ale v očích neměla ani stopu veselí. „Ty jsi nezažila její tchyni, Michalovu babičku z otcovy strany.“
Marcela přestala rovnat tartaletky a pozorně se na ni zadívala.
„Před pětatřiceti lety, když Michal ještě ani nechodil do školy, jsme seděli u podobně prostřeného svátečního stolu,“ začala Jitka. „Stanislava tehdy pracovala jako pomocná účetní. Byla mladinká, hubená, samá kost a rameno, klíční kosti jí vystupovaly pod kůží. A Marie, její tchyně, se na ni přes celý stůl podívala a tím svým přeslazeným hlasem prohlásila před všemi hosty: ‚Stanislavo, já tě vážně obdivuju. To chce mimořádnou odvahu vzít si šaty bez rukávů, když má člověk tak vyzáblé paže.‘“
„A co na to Michalův otec?“ zeptala se Marcela potichu.
„Nic,“ odpověděla Jitka tvrdě. „Seděl vedle Stanislavy a dál žvýkal salát.“