— Karolíno, musím s tebou mluvit opravdu vážně. Včera jsem byla u lékaře.
Karolína sebou lehce trhla a instinktivně sevřela mobil v dlani. Telefonát od matky ji zastihl uprostřed ranního shonu — právě obracela palačinky na pánvi, zatímco se Matěj se Sofií u stolu zapáleně dohadovali o něčem, co pro ně bylo zjevně otázkou cti.
— Co se děje, mami? Je to něco vážného? — stáhla plamen na sporáku a přešla k oknu, odkud byl výhled na zanedbanou zahradu zarostlou plevelem.
— Po telefonu to řešit nechci, — odpověděla Milena Fialaová klidným, až příliš kontrolovaným hlasem. — Zastavím se dnes po obědě. Pak si promluvíme.
— Dobře… — Karolína si nervózně kousla do rtu. — Budeme doma.
Mobil odložila na parapet a na okamžik zavřela oči. Za zády zaslechla tiché zaskřípění koleček — Radim Krejčí se objevil ve dveřích kuchyně a zastavil se na prahu.
— Něco se stalo? — zeptal se zdánlivě vyrovnaně, ale Karolína si všimla napětí, které mu zůstávalo v pohledu.
— Máma přijede po obědě. Říkala, že musíme něco probrat. Byla u doktora.
Radim jen přikývl a popojel s vozíkem blíž ke stolu.
— Tati, slíbil jsi, že mi ukážeš, jak se počítá obvod! — ozvala se Sofie, světlovlasá sedmiletá holčička, aniž by zvedla oči od sešitu.
— Hned po snídani, princezno, — usmál se Radim, pohladil ji po vlasech a upravil si brýle. Dva roky strávené na vozíku mu neubraly jistotu v pohybech, jen mu do tváře přidaly pár vrásek navíc.
Karolína se vrátila ke sporáku a položila další palačinku na talíř. Prsty se jí nepatrně chvěly. Od chvíle, kdy Radim prodělal nehodu, se vztah s matkou postupně komplikoval. Milena nikdy nic neřekla přímo, ale v každém pohledu a v každém tónu hlasu bylo cítit tiché odsouzení — jako by Karolína udělala chybu, že zůstala se svým mužem.
Krátce po třetí hodině byl dům uklizený do posledního kouta. Děti, poučené o návštěvě babičky, se zavřely do pokoje s tabletem. Klid před bouří, pomyslela si Karolína trpce, když ještě naposledy uhlazovala ubrus na kuchyňském stole.
Milena Fialaová dorazila přesně ve tři. V ruce nesla typický tvarohový dort z oblíbené cukrárny a pod paží objemnou složku plnou papírů. Vnuky krátce objala, Radima pozdravila strohým kývnutím a dceru si bez otálení odvedla do kuchyně.
— Potřebuju s tebou mluvit o samotě.
Karolína zapnula rychlovarnou konvici a připravila dezertní talířky.
— Tak povídej. Co ti řekli lékaři?
— Řekli mi dost na to, — položila Milena složku na stůl, aniž by ji otevřela, — abych už nemohla přihlížet tomu, jak si ničíš život.
Karolína zůstala stát s hrnkem v ruce.
— Jak to myslíš?
— Myslím tebe, děti i… — kývla hlavou směrem k obýváku, kde zůstal Radim. — Podívej se na sebe. Třiatřicet let, dvě děti, a co máš? Muže na vozíku, dům, který se rozpadá, a zahradu zarostlou bodláčím.
— Mami, prosím… — Karolína položila hrnek na stůl. — Teď ne.
— A kdy tedy? Až se v tom všem definitivně utopíš? Matěj i Sofie si zaslouží normální život. A normálního otce, když už na to přijde!
— Radim je skvělý táta, on…
— Je invalidní, Karolíno, — ztišila Milena hlas. — Zní to krutě, ale je to realita. Nikdy ti nedá to, co si zasloužíš. A děti už vůbec nezabezpečí.
Karolíně se stáhlo hrdlo. Sevřela ruce v pěst, až ji nehty zabolely.
— Co mi vlastně navrhuješ? — vypravila ze sebe.
Milena otevřela složku a vytáhla několik lesklých brožur.
— Tady máš informace o lázních v Karlových Varech. Patří k nejlepším v republice, doktor mi doporučil pobyt. Můžu tam vzít děti na celé léto. Prospěje jim to.
— A co já? — zamračila se Karolína, které začínalo být jasné, kam matka míří.
— Ty bys měla vážně zvážit rozvod, — pronesla Milena klidně. — Jsi ještě mladá. Můžeš začít znovu.
Kuchyní se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jen tikáním hodin. Karolína hleděla na matku a měla pocit, že proti ní stojí cizí, chladná žena.
— Zbláznila ses, — vydechla nakonec. — Radim je můj manžel. Otec mých dětí. Jak můžeš něco takového říct?
— Mami? — ve dveřích se objevil Matěj, desetiletý kluk s vážným pohledem. — Táta říkal, že už má začít se Sofií úkoly. Potřebují učebnici, je u tebe v ložnici.
Karolína bezmyšlenkovitě přikývla.
— Dobře, zlatíčko. Hned mu ji donesu.
Chlapec se rozhlédl po kuchyni, po babiččiných papírech, netknutém dortu, a tiše si povzdechl — až dospěle.
— Babi, je pravda, že chceš, aby se máma rozvedla s tátou?
Karolínu zamrazilo. Matěj stál se svěšenými rameny a působil nečekaně malý a zranitelný.
— To sis špatně vyložil, — nasadila Milena křečovitý úsměv. — Babička se jen bojí o vás.
— Já jsem slyšel, co jsi řekla, — zavrtěl hlavou chlapec. — Říkala jsi, že je táta mrzák. Ale on není. Je architekt. A staví nám rampu, aby se mu líp jezdilo domů.
Vzduch v kuchyni zhoustl a Karolína cítila, že další slova už přijdou z místa, kde se emoce nedají uhlídat, a právě tam měl celý rozhovor nevyhnutelně pokračovat.