Milena Fialaová zbledla tak, že se jí rty téměř slily s pletí. Karolína Petříčeková se ani nenadála jak a už stála u syna, paží ho instinktivně objala kolem ramen. Cítila, jak se jí chvějí prsty, přesto ze sebe dokázala dostat klidný, pevný hlas.
— Matěji, prosím tě, vezmi učebnici a odneseš ji tátovi a Sofii. My si s babičkou ještě něco dořekneme.
Chlapec váhavě přikývl, naposledy se podíval na obě ženy a pomalu odešel z kuchyně. Jakmile za ním zapadly dveře, Karolína se těžce posadila na židli. Uvnitř jí vřel vztek, ale donutila se mluvit bez křiku.
— Mami, uvědomuješ si vůbec, co jsi právě řekla? Neublížila jsi jen mně. Zasáhla jsi vlastní vnouče.
Milena Fialaová sevřela rty do úzké čárky.
— Myslím to dobře. Říkám pravdu, i když bolí. Musí slyšet realitu. Radim z toho vozíku nikdy nevstane, lékaři to jasně řekli. A ty zůstaneš napořád jeho ošetřovatelkou. Děti porostou v bídě.
— Radim pracuje, — pronesla Karolína skrz zuby. — Má zakázky, dělá konzultace, bere projekty na dálku…
— Pár korun! — mávla rukou Milena. — A kolik dlužíte za léky? Za rehabilitace? Tenhle dům se rozpadá před očima a vy nezvládnete ani pořádný nájezd, natož rekonstrukci. Nebýt mě…
Karolína prudce vstala, židle za ní zavrzala a málem se převrhla.
— Tak dost. Řekni mi narovinu, co vlastně chceš.
— Aby ses konečně probrala, — chladně odpověděla Milena a ukládala letáky zpět do desek. — Dávám ti týden. Pokud se nerozhodneš, přestanu pomáhat. Žádné peníze, žádné hlídání. Nic. Zařiďte se, jak uznáte za vhodné.
— To je… vydírání? — Karolína se na ni dívala, jako by před sebou měla cizí ženu.
— Je to záchrana, — Milena vstala. — A ještě něco. Zítra vás čekám s dětmi na oběd. Přijde jedna známá, ráda bych tě s ní seznámila.
— Proč bych měla poznávat tvou známou?
— Prostě přijďte, — pronesla netečně. — Stýská se mi po vnoučatech.
Karolíně se sevřel žaludek. Něco na tom všem nesedělo.
— Ty něco chystáš, viď?
— Jen chci, abys pochopila, že existují i jiné cesty. Ty i děti si zasloužíte víc než přežívání v téhle díře s mrz…
Nedokončila větu. Karolína s bouchnutím postavila konvici na stůl.
— Odejdeš. Hned.
Milena Fialaová popadla kabelku a beze slova zamířila ke dveřím. Nezastavila se, nerozloučila se s vnoučaty. Vchodové dveře se zabouchly tak silně, až se zachvěla okna.
Karolína se sesunula zpátky na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Nedotčený dort uprostřed stolu působil jako němý důkaz něčeho nenapravitelně zlomeného.
Zbytek večera se nesl v tíživém tichu. Děti byly nezvykle zticha, Radim Krejčí se zavřel ve své pracovně a Karolína mechanicky plnila domácí povinnosti. Když ale ukládala Sofii Starýovou ke spánku, holčička se náhle zeptala:
— Mami, babička už k nám nepřijde?
Karolína si sedla na okraj postele a jemně přitáhla peřinu.
— Nevím, zlato. Teď se zlobí.
— Kvůli tátovu vozíku?
— Ne, broučku. Jen… dospělí se někdy neumí domluvit.
Sofie si povzdechla a podala mamince svůj blok.
— Podívej, namalovala jsem naši rodinu.
Na obrázku se všichni drželi za ruce: máma, táta na vozíku, Matěj, Sofie a dokonce i jejich zrzavý kocour Semínko. Nad nimi svítilo obrovské žluté slunce a všichni se usmívali.
— Je nádherný, — zašeptala Karolína s knedlíkem v krku.
— Babičku jsem už nestihla dokreslit, — zamumlala ospale Sofie. — Třeba zítra…
Když děti usnuly, seděla Karolína dlouho sama v kuchyni a dívala se do černého okna. V hlavě se jí přehrávaly vzpomínky: první setkání s Radimem na narozeninové oslavě, jeho sebejistota, práce hlavního architekta, společné plány. Dům koupili rok po svatbě — malý, se zahradou o šesti stech metrech. Radim snil o přístavbě a patře navíc. A pak přišla nehoda.
Zastavila se u dveří jeho pracovny a tiše zaklepala. Když se nikdo neozval, pootevřela. Radim seděl zády k ní, shrbený nad stolem.
— Můžu?
Rychle shrnul papíry stranou.
— Jasně.
Přistoupila blíž. Na stole ležely výkresy, detailní, promyšlené do posledního centimetru. Poznala plán jejich vstupu do domu s pečlivě navrženým nájezdem a systémem madel.
— Ty jsi to kreslil sám?
— Ano, — neotočil se. — Aspoň mám pocit, že k něčemu jsem.
Položila mu ruku na rameno a ucítila, jak je celé tělo stažené napětím.
— Jsou skvělé. Kdy chceš začít stavět?
Radim skládal papíry bez jediného pohledu vzhůru.
— Na tom přece nezáleží. Stejně to nic neřeší.
— Jak to myslíš?
— Vím všechno, Karolíno, — pronesl tiše. — Matěj mi řekl, co ti máma říkala. A víš co? Má pravdu. Jsem jen přítěž. Zbytečný invalida.
Zvedla prsty a dotkla se okraje výkresů.
— Právě proto je děláš. Protože to má smysl.
Radim mlčel a zhluboka dýchal, jako by bojoval s něčím, co se v něm lámalo, a místnost se naplnila napětím, které slibovalo, že další slova už nebude možné udržet pod kontrolou.