Znovu se pohnul, jako by chtěl něco říct, ale Karolína si všimla, jak se mu nepatrně roztřásly ruce. Ten detail ji zasáhl víc než všechna slova.
Uvnitř ní se zvedla vlna vzdoru. Mísil se v ní stud za chování vlastní matky a ostrá bolest za muže, který seděl před ní a snažil se působit silně, i když se mu svět rozpadal pod rukama.
— Radime, co to o sobě říkáš? — poklekla k jeho vozíku a donutila ho, aby se jí podíval do očí. — To, co máma plácá, přece nic neznamená. Já rozhoduju o svém životě sama. Nemůžeš za to, co se stalo. Nejsi žádná přítěž. Máš mě. Máš děti. A ty tě milují.
Radim neodpověděl. Jen pevně svíral madlo vozíku, až mu zbělely klouby.
Po chvíli ticha Karolína dodala tiše, skoro mimochodem:
— Zítra nás máma pozvala na oběd. I s dětmi.
Radim zvedl hlavu pomalu, jako by se obával odpovědi.
— A… půjdeš tam?
Opřela se bokem o stůl a zadívala se na něj dlouhým, pevným pohledem.
— Nepůjdeme.
V jejím hlase bylo něco, co ho přinutilo ji nepřerušovat.
— Kvůli mně to nedělej, — řekl nakonec tlumeně. — Nechci, aby ses s ní hádala kvůli mně.
— Nejde o tebe, — zavrtěla hlavou. — Jde o mě. Už nechci, aby nás tlačila do kouta, manipulovala námi a rozhodovala místo nás. Chci, aby Matěj i Sofie viděli, co znamená mít páteř.
Jenže ráno přišel nečekaný telefonát. Milena Fialaová mluvila, jako by se nic nestalo, jako by včerejší střet jednoduše vymazala z paměti.
— Karolínko, čekám vás ve dvě. Upekla jsem koláč, děti se potěší.
Karolína mlčela a tiskla mobil k uchu.
— Ty se ještě zlobíš? No tak, to víš… občas se člověk pohádá. Přijďte, sedneme si, v klidu si promluvíme.
— Dobře, mami, — řekla nakonec. — Přijdu s dětmi. Radim má práci.
Když zavěsila, setkala se s manželovým otázavým pohledem.
— Změnila jsem názor. Půjdu tam a vyříkám si to s ní narovinu. Možná to tak bude férovější. A dětem prospěje, když na chvíli změní prostředí.
Milena Fialaová je přivítala slavnostně jako na svátek. Nová halenka, naleštěný porcelán, v obýváku čerstvé květiny a pečlivě vyžehlené ubrousky. Vnoučata zahrnula polibky, ale hned si všimla, kdo chybí.
— A kde je Radim?
— Říkala jsem, že pracuje, — odpověděla Karolína a pomáhala dětem sundat bundy. — Má neodkladný projekt.
— To je dobře, — pousmála se Milena. — Aspoň si v klidu popovídáme.
Ta věta zůstala viset ve vzduchu nepříjemně dlouho. Pak zazvonil zvonek. Milena se k dveřím rozběhla s až podezřelým nadšením.
— To bude Beáta! Moje stará přítelkyně, určitě si ji pamatuješ.
Do pokoje vstoupila vysoká žena v elegantním kostýmku a za ní muž kolem pětatřiceti, upravený, s pozorným pohledem a krátkým vousem.
— A tohle je můj syn Marek, — představila ho Beáta Šimonová. — Jen mě svezl, kolena už mi moc neslouží.
Marek zdvořile kývl a podal ruku Matějovi, který se rázem napřímil, jako by byl dospělý.
— Mareček je chirurg, — pronesla Milena jakoby mimochodem při nalévání čaje. — Pracuje na soukromé klinice. Má byt, auto… a pořád žádná žena.
Karolína se málem zakuckala. V tu chvíli jí došlo úplně všechno. Nebyla to rodinná návštěva. Byla to připravená fraška. Matka jí chystala „lepší budoucnost“.
— Mami, pojď se mnou na chvilku, — vstala prudce. — Do kuchyně.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, Karolína ztišila hlas, ale třásl se vztekem.
— Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout? Opravdu mi chceš hledat manžela? Když už jednoho mám?
— Ne manžela, ale zátěž, — sykla Milena. — Podívej se na Marka. Úspěšný, zabezpečený. Mohl by Radimovi zařídit špičkové lékaře. A pak… kdo ví.
— Já jsem vdaná! — Karolíně zazvonil hlas. — Miluju svého muže. Žádné „pak“ neexistuje.
— Přestaň se chovat jako dítě, — odsekla matka. — Já už něco zažila. Vím, jak to dopadne. Skončíš bez peněz, bez pomoci. Nebudou léky, nebude podpora pro děti. Jestli si budeš stát za svým, počítej s tím, že já už pomáhat nebudu.
Dveře tiše zaskřípaly. Ve škvíře stál Matěj, bledý a vážný.
— Babičko… ty opravdu chceš, aby mamka opustila tátu?
Ticho bylo tak husté, že bylo slyšet tikání hodin. Milena otevřela ústa, ale žádná slova nepřišla.
— Pojď, Matěji, — řekla Karolína tiše. — Zavolej Sofii.
Odešli bez rozloučení. Karolína svírala dětem ruce tak pevně, až si uvědomila, že se třese, teprve když dorazili na zastávku.
— Mami, proč je babička tak zlá? — zeptala se Sofie, když si sedala do autobusu.
— Ona není zlá, broučku, — odpověděla Karolína. — Jen vidí svět úplně jinak.
Doma je Radim přivítal s obavami v očích, ale nic nevyzvídal. Teprve když si děti odešly hrát, zeptal se potichu:
— Je všechno v pořádku?
— Není, — přiznala Karolína. — Ale bude. Slibuju.
Druhý den, když děti odešly do školy a Radim se ponořil do práce na novém návrhu, vzala Karolína telefon a s rozhodností vytočila matčino číslo.
— Mami, rozhodla jsem se.
— A o čem? — hlas Mileny Fialaové zněl napjatě, jako by tušila, že tentokrát už nepůjde o obyčejný rozhovor.