Její hlas se na okamžik zlomil, jako by v něm byla jemná prasklina.
— My zůstáváme rodina. Já, Radim a děti. Bez tvých peněz a bez tvých podmínek.
— Ty to nezvládneš! — ozvalo se z druhého konce linky zoufalství, které se Mileně Fialaové nedařilo skrýt. — Máte dluhy, děti rostou, potřebují oblečení, školu, kroužky…
— Zvládneme to, — odpověděla Karolína klidně, ale neústupně. — Už nejsem holka, která běží k mámě pokaždé, když je těžko. Jen ty asi nedokážeš pochopit, že jsem se vdala z lásky, ne kvůli výhodám.
— Ale prosím tě, tyhle pohádky znám, — odfrkla si Milena. — Láska sem, láska tam. Až bude lednice prázdná, uvidíme, kam se ta tvoje láska vypaří.
— Budeš toho litovat, až skončíš bez prostředků, — zopakovala matka, tentokrát už bez předchozí razance. — Žijte si, jak chcete.
— Přesně to máme v plánu.
Karolína hovor ukončila a zůstala sedět v temné kuchyni. Strach jí svíral žaludek a kolena se jí třásla, ale rozhodnutí už bylo pevné a nevratné. Ráno vytáhla z horní police starý babiččin sešit — ohmataný, s vybledlými stránkami plnými poznámek a receptů.
Na poslední stránce stálo: „Bylinky pro restaurace. Petržel, kopr, bazalka — berou po třech rublech za svazek. Když deset záhonů, vyjde to na sto rublů týdně.“
Čísla dávno neodpovídala realitě. Ale myšlenka samotná… ta byla překvapivě živá a nosná.
Už po týdnu jejich dvorek nepoznala ani Karolína sama. Radim se pustil do stavby nájezdu podle vlastních výkresů a ona mezitím připravila část pozemku pro malý skleník.
— Našel jsem informace o mikrobylinkách, — oznámil Radim večer a otočil k ní notebook. — Prodávají se v malých miskách. Restaurace je berou jako čerstvé přílohy. A víš co? Návratnost je skoro neuvěřitelná.
Políbila ho do vlasů a ucítila, jak se v něm probouzí dávno ztracený zápal.
První zakázka přišla díky Radimovu bývalému kolegovi, který dnes provozoval malé bistro v centru. Svému podnikání dali jméno „Zelený dům“. Radim navrhl jednoduchý web a promyslel zavlažovací systém, zatímco Karolína pěstovala první várky salátů, bazalky a jedlých květů.
Zpočátku vydělávali jen tolik, aby pokryli to nejnutnější. Přesto to byly peníze vydělané vlastní prací. Když ji Radim večer viděl unavenou, provinile se mračil:
— Kvůli mně máš tolik starostí. Měl bych rodinu zajistit líp.
— Neříkej hlouposti, — usmála se a znovu ho políbila do vlasů. — Zvládáme to. Společně.
— Tvoje máma měla v něčem pravdu, — trval na svém. — Je na mně, abych nás uživil. A já to dokážu. Uvidíš.
O půl roku později, kdy skleník přinášel stabilní příjem a nájezd byl téměř hotový, zazvonil telefon nezvykle pozdě večer.
— Karolíno? — hlas Mileny Fialaové zněl nejistě. — Jak se vám daří?
— Dobře, mami, — odpověděla a pevně sevřela telefon. Srdce jí bušilo jako o závod.
— Přemýšlela jsem… mohla bych se k vám přijet podívat? Vidět vnoučata. A… zjistit, jak žijete.
Karolína mlčela. Půl roku námahy, bolesti a vzdoru ji nutilo říct „ne“.
— Přijeď, — řekla nakonec. — Ale bez výčitek, ano?
— Samozřejmě, — přikývla matka až příliš rychle. — Jen se mi stýskalo.
V neděli stála Milena Fialaová ve dveřích jejich domu s taškami plnými dárků a rozpačitým úsměvem. Karolína si uvědomila, že ji takhle nesebevědomou snad nikdy neviděla.
Zatímco děti rozbalovaly balíčky, matka si prohlížela okolí — skleník za oknem, pečlivě zhotovený nájezd se zábradlím, čerstvě natřený vstup.
— Máte to tu… hezké, — pronesla nakonec. Karolína poznala, jak moc úsilí ji ta slova stála.
U oběda Radim vyprávěl o plánech na rozšíření skleníku i o nové zakázce — návrhu malého bistra, který mu svěřil bývalý kolega.
— Jste šikovní, — řekla Milena pomalu. — Mýlila jsem se.
Karolíně málem vypadla vidlička. Její matka nikdy nepřiznávala chybu.
— Radime, — obrátila se k němu, — děkuju, že tu rodinu držíš pohromadě.
Večer, když Sofie poprosila babičku o pohádku a Matěj jí velkoryse dovolil zůstat v jejich pokoji, vyměnili si Karolína s Radimem pohled plný překvapení i nové naděje.
— Nečekal jsem, že se dokáže změnit, — zašeptal.
— Já taky ne, — pousmála se Karolína, sedla si na opěrku jeho křesla a přitiskla tvář k jeho hlavě. — Ale zdá se, že u nás doma je místo pro všechny.
Z dětského pokoje se ozýval smích a hlas babičky, která zaujatě četla. Karolína se podívala na manžela a věděla, že se rozhodla správně. Nezáleželo na tom, že sedí na invalidním vozíku. Podstatné bylo to uvnitř — jeho rozum, laskavost a láska k ní i k dětem.
— Pamatuješ, co jsme si slíbili? — zašeptala, když mu vzala ruku. — Že budeme žít v lásce a věrnosti až do konce. A tak to taky bude.