Ladislav Bednář jedl s nenasytností, až to bylo nepříjemné sledovat. Omáčka z plněných zelí mu stékala po bezvadně vyžehlené košili, jenže on si toho ani koutkem oka nevšiml – veškerou pozornost věnoval mobilu. Ty zelné závitky přivezla včera moje máma, Růžena Martinecová. Přinesla je v plastové krabičce, pečlivě obalené starým ručníkem, aby cestou nevychladly. Půl noci je doma motala z posledního zbytku mletého masa a pořád u toho brumlala, že Ladislav vypadá nějak pobledle a že chlap se prostě musí pořádně krmit.
Pozorovala jsem jeho pracující čelisti a cítila, jak se mi v žaludku svírá tvrdý uzel. V lednici nebylo nic jiného než tenhle hrnec. K tomu pár kelímků dětského tvarohu a půlka citronu, zapomenutá v rohu police.
„Simono,“ ozval se konečně, odložil telefon a otřel si ústa ubrouskem, „udělal jsem si menší rozbor našich peněz. A řeknu ti to na rovinu – tahle pohádka končí.“
„Jak to myslíš?“ přitiskla jsem k sobě Tadeáše Sedláčka, který se mi neklidně vrtěl na klíně.
„Úplně normálně. V mateřské ses nějak rozseděla, ztratila přehled. Tvoje drobné rozmary už rozpočet neutáhne. Od zítřka jedem oddělené peněženky. Já platím byt a elektřinu. Jídlo si každý řeší sám. Na syna přispíváme napůl.“
„Lád’o, to snad nemyslíš vážně,“ hlas se mi zlomil a zbyl z něj sotva slyšitelný šepot. „Tadeášovi je rok a osm měsíců. Beru almužnu, sotva z toho zaplatím jeho kaše. Kde mám vzít peníze na nějakou soběstačnost?“
„Ber to jako motivaci si vzpomenout, že máš vysokou školu,“ ušklíbl se a díval se na mě jako na neschopnou zaměstnankyni. „Internet je plný práce. Piš texty, zvedej telefony. Nebudeš se přece pořád vozit na mém krku. Jo a mimochodem – ty tvoje mámy plněné zelí jsou tentokrát přesolené. Řekni jí, ať příště šetří solí, není to zdravé.“
Vstal, talíř s mastnými zbytky ledabyle hodil do dřezu a zmizel v ložnici. O chvíli později se odtamtud ozvala hlasitá, veselá hudba z nějakého videa na sociálních sítích.
Zůstala jsem sedět v potemnělé kuchyni. V hlavě mi bušila jediná věta: „oddělené peněženky“. Říkal to muž, kterému jsem před dvěma lety bez váhání odevzdala všechny své úspory, jen aby se zbavil starého dluhu.