…manželstvím. První splátku jsem zaplatila z peněz za prodej své malé garsonky, kterou jsem vlastnila ještě dávno před tebou. Ke všemu mám výpisy a potvrzení. Ty jsi tady už jen návštěva. A ta návštěva právě skončila.“
„To si nedovolíš,“ vydechl Ladislav Bednář a pokusil se zvednout ze židle. Odpovědí mu byl další list, který jsem mu bez emocí posunula přímo pod ruce.
„Tohle je trestní oznámení kvůli podvodům se společnými financemi. Když teď nepodepíšeš dohodu, že se vzdáváš podílu na bytě výměnou za budoucí alimenty, pošlu to dál. A nejen to. Stejný balík informací dostane i tvůj nadřízený. Vím, že zrovna on nemá pochopení pro to, když jeho zástupci vytahují peníze z firemního fondu na hotely pro milenky. I tyhle tvoje „kouzelnické kousky“ jsem našla v mailu.“
V kuchyni zavládlo takové ticho, až bylo slyšet houkání auta z ulice.
Ladislav se doslova sesypal. Během pár vteřin se z něj vytratila veškerá arogance. Ramena mu klesla, upravená tvář povadla a najednou přede mnou seděl vyděšený kluk, ne sebejistý muž.
„Simono, no tak… byla to chyba. Jsme přece lidi. Domluvíme se,“ zkusil to naposledy.
„Domluveno už je,“ odpověděla jsem klidně. „Máš čtyřicet minut na sbalení. Máma jde právě s Tadeášem Sedláčkem z polikliniky. Nechci, aby tě viděl.“
Odešel s jediným kufrem. Tím samým „služebním“ zavazadlem, do kterého dřív balil věci pro Nikolu Čermákovou. Teď se do něj musel vejít celý jeho dosavadní život.
Stála jsem u okna a sledovala, jak se shrbeně vleče k taxíku.
„Mami, zbyly ještě holubky?“ zavolala jsem, když se za ním dveře definitivně zavřely.
„Celý hrnec, zlatíčko,“ odpověděla Růžena Martinecová.
„Tak si je dáme. Jen my.“
Uplynulo půl roku. Nebylo to jednoduché. Hypotéka, noční uzávěrky, dětské nálady. Ale v tom bytě už nebyla lež.
Někdy tě osud udeří naplno jen proto, abys konečně prohlédla. A občas se obyčejný hrnec maminčiných holubků stane poslední večeří manželství, které bylo shnilé už dávno.
Nandávala jsem si na talíř a usmívala se. Byly to moje peníze. Můj život. A moje první opravdu poctivá večeře.