„Vyřiď té své Veronice Urbanové, ať se přestane roztahovat s cizími penězi,“ zuřila Marta Sedláčeková na svého syna. „A ty mi řekni, Libore, jak dlouho už se necháváš vodit za nos vlastní manželkou? Od kdy má pro tebe nějaká Veronika větší váhu než já a Radim Švec? My ty peníze potřebujeme! Je mi jedno kde je seženeš, ale za tři dny mi přivezeš tři sta tisíc korun. Radim si zakládá podnikání.“
V očích Marty Sedláčekové byla snacha přesně tím typem „noční kukačky“, která vždycky přehluší tu denní. Manželka jejího staršího syna se jí od první chvíle zdála příliš průbojná. Veronika Urbanová se totiž nikdy nenechala tlačit do kouta a se svou tchyní dokázala mluvit pevně a bez obalu. Slovo „ne“ pro ni nebylo žádné tabu.
Krátce po svatbě se Libor Řezník od původní rodiny citelně odtáhl. Marta Sedláčeková mu to celé dva roky nemohla odpustit a považovala to za osobní zradu. A ještě by to snad dokázala přejít, kdyby se to týkalo jen jí. Jenže Libor, očividně ovlivněný svou „jedovatou“ ženou, přestal pomáhat i mladšímu bratrovi. Právě to Martu Sedláčekovou dráždilo nejvíc.
Radim Švec byl od Libora mladší o pouhých devět let. Starší syn se matce, alespoň podle jejích měřítek, vydařil mnohem lépe. Libor pracoval jako hlavní konstruktér ve velké firmě, měl solidní plat a bydlel v prostorném třípokojovém bytě. Jeho žena Veronika také nebyla žádná šedá myš – zastávala funkci děkanky na místní pedagogické fakultě. Společně vychovávali dceru Nikolu Vaněkovou, která si navíc v poslední době začala vydělávat velmi slušné peníze.
Zášť vůči snaše si Marta Sedláčeková nesla už řadu let. Vznikla hned po svatbě, kdy se tchyně obrátila na Veroniku s prosbou:
„Nemohla bys trochu doučit Radima?“ požádala tehdy. „Předloni odmaturoval a letos se chystá na vysokou školu. Za ten rok mohl leccos zapomenout. Tvoje pomoc by se mu hodila.“
„Dobře,“ souhlasila Veronika bez zbytečných průtahů, protože hádku s tchyní rozhodně neměla v plánu. „Mohu se mu věnovat. Ať k nám chodí v sobotu a v neděli, pár hodin si na Radima najdu.“
„Jen o víkendu?“ rozhořčila se Marta Sedláčeková. „Já počítala s tím, že se mu budeš věnovat každý den!“
„Paní Sedláčeková,“ snažila se Veronika vysvětlit situaci klidně, „sedm dní v týdnu opravdu nezvládnu. Přes týden mám domluvené doučování, ale o víkendech čas mám. Ať přijde odpoledne.“
„Rodině by se přece mělo vycházet vstříc,“ procedila tchyně skrz zuby. „Záleží mi na tom, aby Radim dostal pořádné vzdělání. Takže k tobě bude chodit denně. Jedna hodina výuky stačí, ne? V šest večer bude u tebe.“
„Ten čas už mám obsazený,“ namítla Veronika.
S Martou Sedláčekovou se však rozumně diskutovat nedalo. Veronika nakonec ustoupila a zrušila studenty, kteří byli na tuto hodinu objednaní. Radimovi se věnovala celý měsíc, než definitivně rezignovala. Liborovi pak otevřeně řekla:
„Promiň, ale tvůj bratr je beznadějný případ. Neovládá látku ani ze třetí třídy. Zeptám se ho na násobilku a on na mě jen civí a mlčí. On chodil do nějaké speciální školy?“
„Ne, normálně,“ pokrčil rameny Libor. „Máma mu ale kupovala známky. Radim je dřevo a ona to ví. Letos se hlásí na vysokou podruhé. Minule vyletěl hned u přijímaček.“
Po třech měsících trápení Veronika odmítla dál doučovat zadarmo, čímž rozpoutala tchynin hněv. Marta Sedláčeková jí v telefonátu vmetla do tváře všechno, co v sobě léta dusila:
„Tak se nám tu vyklubala profesorka!“ ječela do sluchátka. „A ty si dovolíš tvrdit, že je můj syn hloupý? Radim? Vždyť má samé jedničky! Jestli něco nechápe, tak je to proto, že jsi neschopná vysvětlovat. Vůbec nechápu, kdo k tobě na doučování chodí. Ty sama bys potřebovala učitele!“
Takové urážky si Veronika Urbanová nehodlala nechat líbit a právě v té chvíli se rozhodla, že tentokrát tchyni ustupovat nebude.