Veronika Urbanová se nadechla a tentokrát už nezůstala potichu. Vše, co ji dlouhé roky pálilo na jazyku, vytrysklo ven v jednom proudu:
„Váš Radim mentálně zůstal někde na úrovni třetí třídy!“ vyštěkla bez zaváhání. „Nejenže nezvládá psaní, on dělá chyby i v obyčejné řeči. Najděte si jiného učitele, zaplaťte si ho a ať si s vaším synem láme hlavu někdo jiný. Já s tím končím! Udělala jsem vám laskavost, vyšla vstříc rodině – a tohle mám mít za odměnu?“
Telefon položila s třesoucí se rukou, ale s pocitem, že si konečně stoupla sama za sebe.
Zatímco se s tchyní jejich vztah rozpadl prakticky hned, se tchánem to bylo jiné. Přemysl Janeček působil přísně a zásadově, ale zároveň měl zdravý rozum a dokázal svou ženu brzdit, kdykoli se nechala unést. Když se doslechl o ostré výměně mezi manželkou a Veronikou, neváhal a přijel za ní osobně.
„Nedělej si z Marty těžkou hlavu,“ snažil se ji uklidnit. „Radima bere úplně jinak než Libora. Ten kluk byl jako dítě vážně nemocný, málem jsme o něj přišli. Zeptej se Libora, jestli chceš znát celý příběh. Od té doby se o Radima bojí jako o porcelánovou figurku – všechno mu toleruje, všechno mu odpustí. Říkal jsem jí mockrát, že mu tím jen ubližuje. Chlap se musí naučit stát na vlastních nohou. Jednou má nést odpovědnost za partnerku a pak za děti. Jak se to má naučit, když za něj pořád někdo všechno řeší?“
Dokud Přemysl Janeček žil, Marta Sedláčeková si na Veroniku ani na Libora příliš nedovolovala. Liborův otec měl celý život slušné příjmy – ještě za časů Československa zastával vysokou funkci a dokázal si něco odložit. Jeho smrt přišla náhle, v dvaasedmdesáti letech. Sotva proběhl pohřeb, Marta přišla s požadavkem, který Libora zaskočil.
„Tvůj otec ti byt už daroval,“ prohlásila nekompromisně. „Tak proč rozkouskovávat i ten můj? Chci, aby zůstal jen mně. Myslím, že je to spravedlivé – ty máš kde bydlet, já budu mít svůj byt. A dům přepíšu na Radima.“
Libor se nehádal. Na matčiny podmínky přistoupil bez odporu. A právě tehdy se Radimovi otevřel svět bez hranic. Nikdo ho nenutil ke studiu, nikdo ho netlačil do práce. Mohl si užívat života, jak se mu zachtělo. Veronice jeho chování připomínalo jednoho slavného literárního vykuka – stejně jako Ostap Bender měl Radim talent nacházet stovky „víceméně legálních“ cest, jak z vlastní matky vytáhnout peníze.
Cokoli Radim vymyslel, setkalo se u Marty s nadšením a vírou v jeho výjimečnost. Byla přesvědčená, že z jejího milovaného nejmladšího syna jednou bude boháč a celebrita. Když mu bylo třiadvacet, zemřel otec, a o rok později Radim oznámil, že se chystá podnikat. Marta to Liborovi svěřila téměř šeptem:
„Hlavně to neříkej Veronice,“ varovala ho. „Ještě by to zakřikla. Radim jde do byznysu. Bude chovat psy!“
„Prosím?“ nechápal Libor. „Psy? Mami, nezbláznil se?“
„Proč by měl?“ dotkla se Marta uraženě. „To je dneska velmi výnosné! Znám jednu paní, co chová kočky s rodokmenem, a lidi za koťata platí neskutečné částky. Má pořadník na několik vrhů dopředu! Proč by to Radim nezvládl?“
„A jaké plemeno si vybral?“ zajímal se Libor.
„Jejda… jak se to jen jmenuje… Sanba… Simba…“
„Svatobernardský pes,“ doplnil ji Libor. „Mami, a viděla jsi někdy takového psa aspoň na obrázku?“
„Neviděla,“ přiznala. „Ale Radim říkal, že jsou strašně roztomilí. Hodní, poslušní, dobře cvičitelní. A hlavně – prý skoro vůbec nepotřebují péči. Ideální, ne?“
Libor se jen pousmál. „Mám pro tebe nepříjemnou zprávu,“ pronesl pomalu. „Bernardýn je obrovské zvíře, váží klidně přes sto kilo. To plemeno bylo vyšlechtěno na záchranu lidí v horách po lavinách. Jeden takový pes ti dokáže během chvíle roznést byt na třísky…“