Libor tu větu nedopověděl, ale význam byl jasný – takový kolos by jejich byt proměnil v hromadu třísek, a to ještě nemluvil o dvou „manželech“ se čtyřmi tlapami.
Marta Sedláčeková však synovým slovům nepřikládala váhu. Byla přesvědčená, že Libor jen žárlí na mladšího bratra a jeho odvážné plány. Od té chvíle už se se starším synem o Radimových nápadech nebavila. Až s odstupem času se Libor dozvěděl přímo od Radima, že si skutečně pořídil dva štěňata bernardýna. Na chov ale nikdy nedošlo – jakmile psi povyrostli, musel je dát pryč lidem, kteří měli dům a zahradu. Radim rychle pochopil, že tohle plemeno není stavěné na život v panelákovém bytě.
Myšlenky na podnikání se ale Radim Švec nevzdal. Když ztroskotal pokus s chovem drahých psů, přišel s jiným plánem – otevřít si vlastní obchod. Potraviny. Marta Sedláčeková tentokrát opět nadšeně souhlasila.
„To je rozumné, Radimku,“ chválila ho. „Jíst budou lidé vždycky, jídlo se prodá za každých okolností.“
Matka rozvázala svou tajnou finanční rezervu, dala synovi peníze na pronájem prostoru i na první nákup zboží. První měsíc vypadal nadějně – obchod se rozjel, Radim byl dokonce v plusu a domů nosil slušný zisk. Jenže tím jeho podnikatelské schopnosti prakticky končily. Místo aby vydělané peníze investoval zpátky do rozvoje, reklamy nebo rozšíření sortimentu, jednoduše je utratil. Regály se začaly vyprazdňovat, na nové zboží nebylo z čeho brát. Peníze Marty Sedláčekové došly a dům, který kvůli milovanému synovi nabídla k prodeji, žádného kupce nenašel. Nezbylo než obchod zavřít a další sen pohřbít.
Po tomto fiasku si Marta náhle vzpomněla, že její starší syn si vede finančně velmi dobře. Vydala se za Liborem na návštěvu a bez okolků přešla k věci.
„Víš, synku, že jsme teď s Radimem v dost těžké situaci?“ začala.
Veronika Urbanová to nevydržela a s ironickým úsměvem poznamenala:
„Copak se panu podnikateli nepovedlo obchod rozjet?“
Marta si snachu přeměřila chladným, pohrdavým pohledem a pokračovala, jako by tam ani nebyla:
„Nemáme dost peněz na běžný život. Proto doufám, Libore, že nám pomůžeš.“
Libor se zeptal přímo:
„A s jakou částkou vlastně počítáš, mami?“
„Já vím, kolik vyděláváte,“ prohlásila Marta bez zaváhání. „Chci, abys nám s Radimem každý měsíc dával padesát tisíc korun. To by snad mělo stačit, abychom neskončili o hladu.“
Veronika okamžitě protestovala:
„To je přehnané, Marto Sedláčeková! My tři utratíme měsíčně zhruba stejnou částku. Platíme jídlo, energie, auto… a navíc Nikola studuje vysokou školu, hradíme jí školné. Nebylo by jednodušší, kdyby si Radim našel práci?“
„Nikdo se tě na názor neptal,“ odsekla Marta podrážděně. „Nebavím se s tebou. Peníze nechci od tebe! Libore, proč se vůbec plete do našeho rozhovoru? To je krajně nevhodné! Řekni jí, ať odejde z místnosti!“
„To určitě,“ vybuchla Veronika. „Já odejdu a vy si z Libora budete dělat hadrovou loutku? Tlačit na city, vyhrožovat, hrát to na zdraví… všechny tyhle triky znám! Můžeme vám posílat dvacet tisíc měsíčně. I my máme své výdaje. A Radim by si měl konečně najít zaměstnání. Jak dlouho ho hodláte živit na svém krku?“
Rozpoutala se hádka. Marta Sedláčeková si urážky namířené proti jejímu milovanému mladšímu synovi nenechala líbit. Veronika se zastávala Libora i jejich dcery. Spor skončil ostrou výměnou slov a hlubokou trhlinou ve vztazích.
Před čtyřmi lety dostala Veronika Urbanová nabídku na místo děkanky. Jakmile se to Marta Sedláčeková dozvěděla, všechny staré křivdy jako by rázem zmizely. Přiběhla za snachou s úsměvem od ucha k uchu a zahrnula ji gratulacemi.
„Jsi šikovná, Veroniko! Jsem na tebe hrdá! Z obyčejné vyučující rovnou do vedení – to je tedy kariéra! Znamená to, že teď řídíš celý fakultní tým?“
„Ano,“ přikývla Veronika. „Celou fakultu. Děkuji za gratulaci, Marto Sedláčeková. Upřímně řečeno, bylo to pro mě velké překvapení.“
„Tak to je skvělé,“ rozzářila se Marta. „A když už jsi na takovém místě… ty bys nám přece mohla pomoct s jedním diplomem, že?“