„…víš,“ pokračovala Marta Sedláčeková bez okolků, „Radim přece nikdy žádnou vysokou školu nedokončil. U zkoušek vždycky pohořel. Tak mě napadlo – když už jsi tam, nemohla bys mu ten diplom nějak zařídit?“
Veronika na ni nechápavě pohlédla. „Jak to myslíte – zařídit?“
„No přece normálně,“ mávla rukou tchyně. „Ať má konečně titul. A hlavně pořádný, červený.“
Veronika zavrtěla hlavou tak prudce, až se jí rozvlnily vlasy. „Moment, Marto Sedláčeková. Vy si snad myslíte, že vysokoškolský diplom je nějaké potvrzení z pošty? Že se vezme formulář, dopíše se jméno, otiskne razítko a hotovo? Jak bych mohla vašemu synovi vydat diplom, když nikdy ani nebyl studentem naší univerzity?“
„Tak z něj studenta udělej,“ vykulila Marta oči. „Vždyť ty to máš teď celé na povel. To snad není takový problém.“
„Pořád se točíme v kruhu,“ zvýšila Veronika hlas. „Já Radima nemůžu vodit za ruku do posluchárny a nutit ho učit se. Ať si projde přijímačkami jako ostatní, a když uspěje, pět let chodí na přednášky, skládá zkoušky a něco se naučí. Teprve až obhájí diplomku, dostane tu vysněnou ‚korunku‘, jak říkáte.“
„Takže ty mi prostě pomoct nechceš,“ vybuchla Marta vztekem. „Můžeš, ale schválně mě vytáčíš! Já to vždycky říkala – Libor si tě bral úplně zbytečně! Tolik let spolu žijete a ty jsi mi nikdy nebyla blízká. Tak se klidně udus svou funkcí! Paní profesorka!“
Po téhle hádce se vztahy mezi Veronikou a Martou už nikdy nespravily. Obě ženy se začaly důsledně přehlížet. Veronika s manželem přestala k tchyni jezdit, nebrala jí telefonáty a sama žádný kontakt nevyhledávala. Marta Sedláčeková se zachovala stejně – snachu ze života vymazala a mluvila už jen se starším synem.
Jednoho večera se Veronika vrátila domů z práce a sotva zavřela dveře, zaslechla z kuchyně rozčilený hlas tchyně.
„Ty už jsi, Libore, úplně přišel o všechnu chlapskou hrdost!“ křičela Marta. „Proč necháš vlastní ženu, aby ti poroučela? Takhle tě snad otec nevychoval!“
„Mami, to není žádné poroučení,“ bránil se Libor unaveně. „Jsme s Veronikou manželé, máme vlastní rodinu a dítě. Je normální, že se spolu radíme. Máme společný účet a já z něj prostě nemůžu jen tak vybrat tři sta tisíc a dát ti je. To nejsou jen moje peníze. A upřímně – už mě nebaví financovat rozmary mladšího bratra. Pomáhám vám, jak to jde, ale dnes chceš tři sta tisíc, za pár měsíců půl milionu a pak rovnou milion? A já ti to mám pořád dávat?“
„Samozřejmě že máš!“ odsekla Marta. „Nejen že máš, ty jsi povinen! Já tě vychovala, tak mi budeš dlužit až do smrti! Nebo snad Radimovi závidíš?“
Veronika vešla rozhodným krokem do kuchyně. „Dobrý večer, Marto Sedláčeková. Copak, zase jste přišla žebrat o peníze? Zase se váš neschopný Radim rozhodl stát se velkopodnikatelem? Z našeho společného účtu mu ani korunu nedáme. Najděte si jiný zdroj. A těch dvacet tisíc měsíčně končí – ty peníze využijeme smysluplněji.“
„Poletíš z bytu,“ zasyčela Marta cestou ke dveřím. „Byt byl koupen za peníze mého manžela. Obrátím se na soud a všechny vás odsud vyhodím. Nechcete se dohodnout po dobrém? Tak to bude po zlém!“
Libor za matkou tiše zavřel dveře, otočil se k Veronice a pevně řekl: „Myslím, že je čas tenhle cirkus ukončit. Máma s Radimem nám definitivně sedli na krk. Máš pravdu – žádné další dotace. Když chce máma žít na vysoké noze, ať pošle Radima do práce. Ode mě už nedostanou nic.“
Za tři dny se Marta Sedláčeková objevila znovu, tentokrát si přišla pro peníze. Dveře jí ale nikdo neotevřel. Do pozdní noci vytrvale volala synovi i snaše, telefon však zůstával němý. Veronika i Libor drželi linii a kontakt odmítali. Tchyně mezitím horečně přemýšlela, kde sehnat finance na rozjezd synova podnikání – svému milovanému Radimovi totiž nedokázala říct ne.