Jednání o rozvod se sotva rozběhlo a můj manžel už se opíral v křesle, nohu přes nohu, s výrazem člověka, který je přesvědčený o svém vítězství.
„Na moje peníze už si nikdy nesáhneš,“ prohlásil ledabyle, ale tak nahlas, aby to slyšela celá soudní síň.
Jeho milenka neváhala ani vteřinu a okamžitě ho podpořila:
„Přesně tak, drahý.“
Ze zadní řady se ozvala posměšná poznámka jeho matky. Ludmila Mlynářová se ušklíbla, jako by už bylo rozhodnuto:
„Po tom všem si nezaslouží ani halíř.“
V tu chvíli však soudce sáhl po obálce, kterou jsem mu zaslala ještě před zahájením jednání. Otevřel ji, rychle přelétl první řádky… a zarazil se. Obočí mu vystřelilo vzhůru. Četl dál, o něco pomaleji. A pak — k naprostému údivu všech přítomných — se zasmál. Ne formálně, ne zdvořile. Upřímně.
S mírným nakloněním hlavy si pod vousy zamumlal:
„Hm… tohle začíná být opravdu zajímavé.“
Úsměvy na protější straně okamžitě vybledly. Nikdo z nich neměl tušení, že právě tenhle dopis už jejich pečlivě sehranou frašku definitivně rozmetal.
Soudní síň působila chladněji než zimní ráno venku. Seděla jsem vzpřímeně za masivním dřevěným stolem, ruce klidně sepnuté, výraz nečitelný. Naproti mně se Radovan Němec rozvaloval v křesle, jako by mu patřila nejen místnost, ale i celý proces. Tmavomodrý oblek šitý na míru, drahé hodinky a líný úsměv vysílaly jasný signál: podle něj byl tenhle rozvod už dávno vyhraný.
Radovan po mně letmo střelil pohledem a pobaveně se uchechtl.
„Na moje peníze už si nikdy nesáhneš,“ zopakoval s potěšením.
Po jeho boku seděla Amálie Starýová — mladá, bezchybná a naprosto bez studu. Naklonila se k němu a sladkým hlasem přisadila:
„Přesně tak, lásko. Pro tebe je konec.“
Za nimi si Ludmila Mlynářová zkřížila ruce na hrudi a s odporem zavrtěla hlavou.
„Po tom všem si nezaslouží vůbec nic,“ procedila mezi zuby.
Nikdo si nevšiml, že zůstávám klidná. Netřásla jsem se. Neprotestovala jsem. Jen jsem čekala.
Soudce Patrik Kolář si upravil brýle a začal listovat ve spise. Právník Radovana sebejistě tvrdil, že veškerý majetek spadá do výlučného vlastnictví. Dům, firma, investice — vše prý vzniklo ještě před manželstvím, případně bylo obratně ukryto.
Radovan vypadal spokojeně. Dokonce na mě jednou mrkl, jako by šlo o jeho soukromý vtip.
Pak se soudce Kolář náhle zastavil.
„Ještě před dnešním jednáním byl soudu doručen dopis,“ oznámil klidně. „Od žalobkyně.“
Radovan se zamračil.
„Jaký dopis?“
Amálie se k němu naklonila a cosi mu začala šeptat…