…to přece nemůže být pravda…
Když kladívko dopadlo naposledy, Radovan Němec vypadal, jako by se mu podlomila kolena. Jmění, které po léta považoval za nedotknutelné, leželo najednou před všemi rozkryté a zranitelné. Z tváře mu zmizela povýšená jistota, nahradilo ji prázdno. Amálie Starýová se mu vytrvale vyhýbala pohledem, jako by se bála, že by jediný oční kontakt mohl všechno ještě zhoršit.
Lidé se začali zvedat ze svých míst a soudní síň se pozvolna vyprazdňovala. V tom okamžiku se ke mně Patrik Kolář znovu obrátil. Jeho hlas už neměl tvrdost úředního verdiktu, zněl klidněji.
„Paní Němcová,“ oslovil mě, „ten dopis… byl skutečně působivý.“
Přikývla jsem a cítila, jak ze mě opadává napětí, které jsem v sobě držela celé týdny.
„Děkuji, pane předsedo,“ odpověděla jsem tiše.
Před budovou soudu mě Radovan dohnal. Chytil mě za rukáv, v očích měl zoufalství.
„Můžeme si o tom promluvit,“ vyhrkl. „Určitě existuje způsob, jak to nějak urovnat.“
Zastavila jsem se a tentokrát se mu podívala přímo do tváře. Nezbývala ve mně ani zloba, ani lítost. Jen klid.
„Své rozhodnutí už jsi udělal dávno,“ řekla jsem vyrovnaně. „Já jsem se jen postarala o to, aby tě pravda nakonec dohonila.“
Odešla jsem bez potřeby vítězoslavných gest a bez zvýšeného hlasu. Spravedlnost si nežádá divadlo ani potlesk. Stačí jí trpělivost, důslednost a dobrá příprava.