— Uvědomuješ si vůbec, co jsi právě řekla? — Roman Tkadlec stál uprostřed kuchyně pořád ještě v bundě, v ruce svíral telefon a ani ho nenapadlo zout si boty. — Říkáš mi to v prosinci. Těsně před Silvestrem.
— Uvědomuji, — odpověděla klidně Kristýna Navrátilová a napila se čaje, který už dávno ztratil teplo. — Právě proto to otevírám teď, ne až někdy potom.
— A „potom“ znamená kdy? — zvýšil hlas. — Až máma definitivně promrzne ve svém domě? Nebo až skončí na lůžku?
— Romane, prosím tě, bez dramat, — podívala se na něj přímo. — Právě jsi od ní přijel. Je naživu, je zdravá a, jak jsi sám řekl, jen si stěžuje.
— Ona si nestěžuje, ona žádá o pomoc! To je sakra rozdíl!
— Není, — odsunula hrnek stranou. — Chce, abys to zařídil tak, jak se to hodí tobě. A ty chceš vyřešit její pohodlí způsobem, který má dopadnout na mě.
Roman se krátce zasmál. Tvrdě, podrážděně.
— Jasně, už to jede. Zase to celé převracíš. Jen jsem řekl, že je na všechno sama. Zima, sníh, starý dům. Co je na tom zkresleného?
— A já pouze říkám, že nejsem připravená nést to na vlastních bedrech. Ani fyzicky, ani psychicky.
— Tak kdo má?! — udělal krok k ní. — Jako že já sám? Myslíš, že jsem ze železa?
— Jsi dospělý chlap. A je to tvoje máma, — pokrčila rameny Kristýna. — Nechci ti bránit. Jezdi za ní. Pomáhej. Dělej, co uznáš za vhodné.
— Ty si ze mě děláš legraci? — vyprskl smíchem. — Ty sedíš v teple, ve svém bytě, mimochodem, a moje matka tam mrzne! A ty mi řekneš: „Tak si tam jezdi“?
— Říkám ti, abys mě netahal do situace, ve které být nechci, — odpověděla tvrdě. — To je fér.
Strhl si čepici z hlavy a s rozčilením ji hodil na komodu.
— Přesně proto tě máma nemá ráda. Říkala mi to od začátku: „Je studená, Romane. Je jí to jedno.“
— Vzkaz jí, — Kristýna vstala, — že se jí nemusím líbit. A že nejsem povinná žít podle jejích představ.
— Slyšíš se vůbec?! — skoro křičel. — To je rodina! Normální lidi jsou v prosinci spolu, pomáhají si, chystají se na svátky!
— Právě že normální, — pousmála se trpce. — A u nás je každý prosinec stejný. Tvoje matka, její dům, její starosti a ty, který se tváří, jako bychom my dva žádný vlastní život neměli.
Prosinec voní mandarinkami a konflikty.
— Kristýno, — ztišil hlas a posadil se naproti ní. — Zkusme to lidsky. Nový rok je za dveřmi. Je sama. Aspoň na svátky ji přestěhujme sem.
Kristýna se pomalu nadechla.
— Zopakuj to.
— No… — zaváhal. — Jen dočasně. Na pár měsíců. Než přejdou mrazy.
— Do mého bytu? — ujistila se.
— Do našeho, — opravil se automaticky.
— Ne, — řekla Kristýna pevně a bez zaváhání.