Ne. Ne do „našeho“. Do mého. A odpověď zůstává stejná — ne.
— Ty o tom ani nechceš mluvit?! — vyletěl.
— Mluvím o tom už třetím rokem, Romane, — odpověděla klidně. — Každý prosinec. Jen se mění slovíčka, smysl zůstává.
— Ty se prostě bojíš převzít zodpovědnost! — vyhrkl. — Je pro tebe jednodušší zavřít se a říct: „Tohle není můj problém.“
— Protože není, — pronesla bez emocí. — Nevdala jsem se za tvoji mámu. A neslibovala jsem život ve třech.
Vyskočil ze židle.
— A když ti řeknu, že bez toho se nikam neposuneme? Co pak?
— Pak, — Kristýna Navrátilová se na něj zadívala pozorně, — už teď stojíme na místě.
Ticho mezi nimi zhoustlo, lepilo se na stěny. Venku někdo odpálil ohňostroj — předčasně, nakřivo, hloupě, jak to v prosinci na sídlištích bývá.
— Takže mě vydíráš? — zeptal se Roman Tkadlec tiše.
— Ne. Poprvé mluvím otevřeně.
„Už mě nebaví být roztrhaný mezi vámi.“
— Jsem unavený, Kristýno, — přejel si rukou obličej. — Fakt unavený. Máma tlačí. Ty tlačíš. A já jsem mezi vámi za blbce.
— Já na tebe netlačím, — zavrtěla hlavou. — Jen neříkám ano.
— Pro tebe je to totéž. Když to není po tvém, bereš to jako útok.
— Ne. Když to není po tvém, jsem podle tebe špatná. Sobecká. Bezcitná.
— To říkáš ty sama.
— Ne, Romane. To slyším od tebe. Už dlouho.
Sedl si zpátky a civěl do desky stolu.
— Dneska mi řekla, — začal tlumeně, — že když to takhle půjde dál, dům stejně připadne mně. Jen si není jistá, jestli se toho dožije.
Kristýna pomalu zvedla pohled.
— Tak jsme konečně u jádra věci.
— Nezačínej.
— Já nezačínám. Jen poslouchám. Teď nepřemýšlíš o tom, jak jí pomoct, ale o tom, co bude potom.
— To není pravda!
— Je. A víš to.
Vyskočil.
— Víš co? Jednu věc udělám hned. Jedu za ní. A ty si to promysli. Pořádně. Nový rok, Kristýno. To není ideální čas na ultimáta.
— To není ultimátum, — řekla tiše jeho zádům. — To je hranice. Moje.
Dveře práskly.
„I ticho může být odpovědí.“
Zůstala sama. Kuchyně voněla čajem a studeným vzduchem z pootevřeného okna. Z vedlejšího vchodu se ozývala novoroční reklama z televize.
Sedla si a sevřela hrnek v dlaních.
Každý prosinec stejné kolečko. Jen letos už se nehodlám tvářit, že mi to vyhovuje.
Telefon mlčel. Hodiny odměřovaly čas. Venku padal mokrý sníh.
Po hodině přišla zpráva.
„Jsem u mámy. Musíme si vážně promluvit. Po svátcích.“
Kristýna zhasla displej.
— Po svátcích, — zopakovala nahlas. — Samozřejmě.
Už teď věděla, že to bude jen horší. A že tenhle konec je teprve začátek.