Rozhovory i rozhodnutí.
A letošní Nový rok se tak nestal začátkem něčeho nového, ale spíš nulovým bodem, od kterého už nebylo možné couvnout.
Roman Tkadlec se vrátil pátého ledna. Ne hned po Silvestru, ne druhý den – ale až tehdy, kdy se sváteční otupělost rozplyne a v hlavě zůstane těžký pocit, že něco zásadního se pokazilo. Odemkl si vlastním klíčem. Potichu, opatrně, bez zbytečného hluku. Jako by tušil, že ticho je teď bezpečnější než slova.
— Jsem doma, — pronesl do předsíně, která odpověděla prázdnotou.
— Vím, — ozvalo se z obýváku. — Zuj se.
Prošel dál, boty postavil přesně ke zdi, tak jako dřív, v časech, kdy věřil, že na drobnostech záleží. Bundu pověsil úhledně. Žádná taška, žádné balíčky.
— Tak… všechno nejlepší, — zamumlal, když nakoukl dovnitř.
— Tobě taky, — odpověděla Kristýna Navrátilová, aniž by vstala z pohovky. — Jak je na tom tvoje máma?
— Ujde to, — vyhrkl příliš rychle. — S topením jí pomohl soused. Dočasně.
— Dočasně, — přikývla. — To sedí. Sedni si, když už jsi tady.
Poslechl. Chvíli mlčel, jako by hledal správný začátek.
— Kristýno… musíme si to vyříkat. Bez hádek. Normálně.
— Souhlasím, — podívala se mu přímo do očí. — Už nechci křičet. Chci mít jasno.
— Změnila ses, — řekl váhavě. — Dřív jsi byla… mírnější.
— Ne, — odpověděla klidně. — Dřív jsem se jen kousla do jazyka.
— To je totéž!
— Není. Trpělivost má smysl, když víš proč. Já mlčela jen proto, že jsem se bála sporů.
— A teď už ne?
— Teď se bojím něčeho jiného. Že se za pár let probudím a zjistím, že jsem nežila svůj vlastní život.
Uhýbal pohledem.
— Máma říkala, že jsi ji odstřihla.
— Nikoho jsem nevymazala, — povzdechla si. — Jen odmítám fungovat podle jejího plánu.
— Je stará.
— Je jí pětašedesát. Když potřebuje, má víc energie než my dva dohromady.
— Jsi k ní tvrdá.
— Možná. Ale jsem upřímná.
Hluboce vydechl.
— Víš, co mi řekla prvního ledna?
— Umím si představit.
— Že když si vyberu tebe, ztratím ji.
Kristýna pomalu zvedla obočí.
— A přijel jsi to jen předat?
— Ne, — zavrtěl hlavou. — Přijel jsem, protože mám pocit, že mě všichni tlačí ke stejnému rozhodnutí.
— Já tě k žádné volbě netlačím, — pronesla pevně. — Jen jsem jasně řekla, kam až můžu ustoupit.
— A to není totéž?
— Ne. To jsou podmínky, za kterých dokážu žít.
— Ty vždycky myslíš hlavně na sebe, — řekl hořce. — A co já? Co máma?
Kristýna se lehce narovnala.
— Někdo mě konečně musí dát na první místo, — řekla tiše, ale pevně, a v místnosti se rozhostilo napětí, které slibovalo, že tohle je teprve začátek skutečně těžkého rozhovoru.