Odpověděla klidně, bez zaváhání. — Ty jsi to nikdy neudělal. Takže to teď musím udělat já.
— Rodina přece stojí na kompromisech!
— Kompromis znamená, že ustoupí oba, — Kristýna Navrátilová se mírně naklonila dopředu. — U nás jsem se ale vzdávala jen já. Svého času. Klidu. Pocitu domova.
— To přeháníš.
— Ne, Romane. Jen jsem si přestala namlouvat, že to není tak vážné.
Roman Tkadlec vstal a nervózně přešel místnost sem a tam.
— Já přece nemůžu opustit mámu.
— To po tobě ani nechci.
— Jenže ty ji odmítáš přijmout.
— Pod jednu střechu s námi ne, — odpověděla bez emocí.
— Takže jsme na mrtvém bodě?
Kristýna se na něj zadívala dlouze a soustředěně, jako by si ho chtěla zapamatovat. Pak pomalu přikývla.
— Ano. A je fér si to přiznat.
— Ty už máš rozhodnuto? — zeptal se tiše.
— Mám.
— Od kdy?
— Někdy mezi tvojí zprávou „probereme to po svátcích“ a prvním lednem, — řekla otevřeně. — Seděla jsem sama, zvenčí se ozývalo křičení „šťastný nový rok“ a mně došlo, že je mi dobře. Po strašně dlouhé době.
— Dobře… beze mě?
— Ano.
Znovu se posadil. Ramena mu poklesla.
— Co bude dál?
— Dál přijde rozvod, — pronesla Kristýna klidným hlasem. — Bez scén. Bez hádek o majetek. Prostě konec.
— A kdybych se pokusil všechno změnit?
— O to ses už snažil, — zavrtěla hlavou. — Jen ne kvůli nám dvěma, ale aby to vyhovovalo všem ostatním. Kromě mě.
— Já tě miluju.
— Vím. Jenže láska sama nestačí, pokud v ní chybí respekt.
Mlčeli. Ticho bylo těžké a hutné. Venku někdo odhazoval sníh, kovový zvuk lopaty nepříjemně škrábal do uší.
— Odstěhuju se, — řekl Roman po chvíli. — Hned dnes.
— Dobře.
— Ani se nezeptáš kam?
— To je tvoje rozhodnutí, — odpověděla. — Stejně jako všechno ostatní.
Přikývl, odešel do ložnice a začal balit.
Asi po čtyřiceti minutách stál v předsíni s taškou v ruce.
— Kdyby náhodou… — začal.
— Ne, — přerušila ho jemně, ale neústupně Kristýna. — Nenechávej otevřené „kdyby“. Zavřené dveře se snáz unesou.
Podíval se na ni naposledy.
— Ztvrdla jsi.
— Ne. Jen jsem k sobě upřímná.
Dveře zaklaply.
Někdy je konec tím pravým začátkem.
Za měsíc byli rozvedení. Rychle a bez emocí. Soudkyně položila několik unavených, naučených otázek a dostala stejně naučené odpovědi.
Kristýna vyšla ven, nadechla se mrazivého vzduchu. Leden byl šedivý, ale čistý.
Rodinu jsem nezničila. Jen jsem přestala být pohodlná.
Telefon se rozvibroval. Kamarádka.
— Tak co?
— Hotovo, — odpověděla Kristýna. — Jsem volná.
— Tak žij.
Zastrčila telefon do kapsy, vykročila po zasněženém chodníku a poprvé po dlouhé době nepřemýšlela o tom, co musí. Myslela na to, co chce.
A lepší začátek roku si ani neuměla představit.